— 126 —

Na tàhlém hf ebeni pohoff Brdskébo, jenz
fidkym, mladym lesem smrkov;fm byl porostly a
posledni vyhled do nì^iny Mm'secké poskytoval,
zvolna jel vozik plachtou kryty a jednim konikem
tazeny. Nepatrn^ kousek cesty pò klikaté silnici
do vrchu vycerpal asi veskery jeho sily. Dostibnuv
vrcholu, konik zastavil se. Vozka — faràf Dou¬
bravsky — nechal ho oddychnouti. Sàm pak jesté
obràtil se, aby obraz Mnisku naposled spatril...

Bylf faràf Doubravsky na ceste do vyhnanstvi,
na hùl zebràckou privedeny^, s deeruskou tèzce
ranènou, bez nadèje v lepsi budoucnosf. —

Pfed chvili teprvé opustili ho oba rejthafi,
znova na mysl mu pfivedse, ze na vzdycky mèsta
Mnisku i zemè ceské ma byti pràzden.

A to pry mu jestè velikà milost udèlena, prò
revoltu ze hrdla zbaven byti mèi. Jen z ohledu
na starobu jeho a dite nesfastné ortel ten pro-
ménèn byl u vècné vyhnanstvi. —

Poslechl, ortelu se podrobil.

Mohl jestè vice ztratiti?

Ne, ne! Ztratilf jiz viecku nadèji v lepsi
budoucnosf, i dùvèru v lidi.

Videi, ze marne prò Mnisecké se chtèl obé¬
tovati! Videi jasnè jejich mdlobu, Ihostejnosf!
Tusil, ze i vira prava u nich zfracena ! Horlivèjsi
viry prave vyznavaci, obyvatelé Chaloupek, tif jiz
V dàlné cizinè biondi, z Mniseckych pak, kteri
vife prave verni zùstanou, na prstech bys spo-
cetl. Naposled i oni podati se musi, anebo —
pùjdou také ve vyhnanstvi...

Videi a poznàval jasnè, ie lesk kalieha ve
Mnisku bledne, az snad konecnè shasne nadobro ...

To jen ho hnètlo nevyslovnè, ze nedopfàno
ma ve starobè, aby v domaci zemi slozil kosti
své.-----------