— 127 —

Nuze s Bohem bud, dome oteovsky', sfdlo
radosti a muk!

Faràf pobidl konika.

Brzy ztratila se z obzoru stìhlà vèz Svato-
gotthardskà.

Cesta vedla ted hustym, starym lesem smrko-
vym. Nebe bylo jedinà ehmura barvy sedavé jak
olovo a sychravy- chlad az na tèlo samé dolehal.

Faràf starostlivé pohledl k nebi, nebot obavy
0 ranènou deerusku dusi mu naplnovaly.

Zastaviv, do vozu se zadival, kdez satem per-
natym Domicka spici vseeka byla zakryta.----------

Kolem hodiny sestnàeté pocal poletovati snih.
Zprvu drobounky, pozdèji pak v celych chomà-
cich bez pfetrzenf padal, ze brzy vseeky zavàl
cesty. K tomu pfidruzil se prudky vitr, ktery' nà-
ramné dech i jizdu stèzoval. I konik, podkovu
ztrativ, pokulbàval, a chvilemi zastaviv se hla¬
sité zaricel. A snèhu stale vys a v^se . ..

Konik s napinànim veskeryeh sii jen pomalu
dàle se bral. Cesta, potud znatelnà, prò hustou
mlhu a neproniknutelnou clonu padajiciho snèhu
ani na dva kroky viditelna nebyla.

Bloudili...

Faràf zas do vozu nahlédl. Podobalo se, ze
Domicka spi...

Pak k nebi zrakù svych pozvedl, jakoby
s nèmou vycitkou.

Snad zde ubohé, nevinné dite uprostfed téhle
poustè zahynouti ma!

Nikoliv! Nemùze tu Domicka zahynouti! Té
obèti, tèzsi vsech ostafnich, Bùh nejvys spravedlivy
na nèm zàdati nebude. Avsak, nevyzpytatelné jsou
cesty Nejvysàiho.-----------

Na z(iaf Bùh ted pustil se hledat dalsiho
cesty pokracovàni. Vsemi smèry ji probàdal. Misty