Byl pozdni vecer - prvni maj -
vecerni maj - byl lasky cas.
Hrdliccin zval ku lasce hlas,
kde borovy zavanel haj.
O lasce septal tichy mech;
kvetouci strom lhal lasky zel,
svou lasku slavik ruzi pel,
ruzinu jevil vonny vzdech.
Jezero hladke v krovich stinnych
zvucelo temne tajny bol,
breh objimal je kol a kol;
a slunce jasna svetu jinych
bloudila blankytnymi pasky,
planouci tam co slzy lasky.

I svety jich v oblohu skvouci
co ve chram vecne lasky vzesly;
az se - milosti k sobe vrouci
zmenivse se v jiskry hasnouci -
bloudici co milenci sesly.
Ouplne luny krasna tvar -
tak blede jasna, jasne bleda,
jak milence milenka hleda -
ve ruzovou vzplanula zar;
na vodach obrazy sve zrela
a sama k sobe laskou mrela.
Dal blystil bledy dvoru stin,
jenz k sobe sly vzdy bliz a bliz,
jak v objeti by niz a niz
se vinuly v soumraku klin,
az posleze serem v jedno splynou.
S nimi se stromy k stromum vinou. -
Nejzaze stini sero hor,
tam briza k boru, k brize bor
se kloni. Vlna za vlnou
potokem specha. Vre plnou -
v cas lasky - laskou kazdy tvor.

Za ruzoveho vecera
pod dubem slicna deva sedi,
se skaly v brehu jezera
daleko pres jezero hledi.
To se ji modro k nohoum vine,
dale zelene zakvita,
vzdy zeleneji prosvita,
az v dalce v blede jasno splyne.
Po sirosire hladine
umdlely divka zrak upira;
po sirosire hladine
nic mimo promyk hvezd nezira;
Divcina krasna, anjel padly,
co amarant na jaro svadly,
v ubledlych licich krasy speji.
Hodina jenz ji vsecko vzala,
ta v usta, zraky, celo jeji
puvabny zal i smutek psala. -

Tak zasel dnes dvacaty den,
v krajinu tichou kraci sen.
Posledni pozar kvapne hasne,
i nebe, jenz se ruzojasne
nad modrymi horami miha.
"On nejde - jiz se nevrati! -
Svedenou zel tu zachvati!"
Hluboky vzdech ji nadra zdviha,
bolestny srdcem bije cit,
a u tajemne vod stonani
misi se divky plac a lkani.
V slzich se zhlizi hvezdny svit,
jenz po licich co jiskry plynou.
Vrele ty jiskry tvare chladne
co padajici hvezdy hynou;
kam zapadnou, tam kvet uvadne.

Viz, mihla se u skaly kraje;
daleko pres ni nahnute
vetyrek bilym satem vlaje.
Oko ma v dalku napnute. -
Ted slzy rychle utira,
rukou si zraky zastira
upirajic je v dalne kraje,
kde jezero se v hory kloni,
po vlnach jiskra jiskru honi,
po vode hvezda s hvezdou hraje.

Jak holoubatko snehobile
pod cernym mracnem preleta,
lilie vodni zakveta
nad temne modro; tak se cile -
kde jezero se v hory nizi -
po temnych vlnach cosi blizi,
rychle se blizi. Mala chvile,
a jiz co capa vazny let,
ne jiz holoube ci lilie kvet,
bila se plachta vetrem houpa.
Stihle se veslo v modru koupa,
a dlouhe pruhy kolem tvori.
Tem zlate ruze, jenz pri doubi
tam na horach po nebi hori,
ruzovym zlatem cela broubi.
"Rychly to clunek! bliz a blize!
To on, to on! Ty pera, kviti,
klobouk, oko, jenz pod nim sviti,
ten plast!" Jiz clun pod skalou vize.
Vzhuru po skale lehky krok
uzounkou stezkou plavce vede.
Divce se zardi tvare blede
za dub je skryta. - Vstric mu bezi,
zaplesa - bezi - dlouhy skok -
jiz plavci, jiz na prsou lezi -
"Ha! Beda mi!" Vtom luny zar
ji znamou osvitila tvar;
hruzou se krev ji v zilach stavi.
"Kde Vilem muj?"
"Viz," plavec k ni
tichymi slovy sepce pravi:
"Tam pri jezeru vizka cni
nad stromu noc; jeji bily stin
hlubokot ztopen v jezera klin;
vsak hluobeji jeste u vodu vryt
je z mala okenka lampy svit;
tam Vilem myslenkou se bavi,
ze pristi den jej ziti zbavi.
On hanu svou, on tvoji vinu
se dozvedel; on svudce tveho
vrazde zavrazdil otce sveho!
Msta v patach kraci jeho cinu. -
Hanebne zemre. - Poklid mu dan,
az tvare, jenz co ruze kvetou,
zbledle nad kolem obdrzi stan,
az stihle oudy v kolo vpletou.
Tak skona strasny lesu pan! -
Za hanbu jeho, za vinu svou
mej hanbu sveta, mej kletbu mou!"

Obrati se. - Utichl hlas -
Po skale slezl za kratky cas,
pri skale clun svuj najde.
Ten rychle leti, co capa let,
mensi a mensi, az co lilie kvet
mezi horami po vode zajde.

Tiche jsou vlny, temny vod klin,
vse lazurnym se plastem krylo;
nad vodou se bilych skvi satu stin,
a krajina kolem sepce: "Jarmilo!"
V hlubinach vody: "Jarmilo! Jarmilo!!"

Je pozdni vecer prvni maj -
vecerni maj - je lasky cas.
Zve k lasky hram hrdliccin hlas:
"Jarmilo! Jarmilo!! Jarmilo!!!"

2

Klesla hvezda s nebes vyse,
mrtva hvezda siny svit;
pada v neskonecne rise
pada vecne v vecny byt.
Jeji plac zni z hrobu vseho,
strasny jekot, hruzny kvil.
"Kdy dopadne konce sveho?"
Nikdy - nikde - zadny cil.
Kol bile veze vetry hraji,
pri niz si vlnky sepotaji.
Na bile zde stribrnou zar
rozlila bleda luny tvar;
vsak hluboko u vezi je temno pouhe;
neb jasna mesice svetla moc
uzounkym oknem u sklepeni dlouhe
proletsi se zmeni v poloserou noc.
Sloup sloupu kolem rameno si podava
temnotou nocni. Z venku vetru vani
preleta zvrazdenych veznu co lkani,
vlasami vezne pohrava.
Ten na kamenny slozen stul
hlavu o ruce opira;
polou sede a klece pul
v hloub myslenek se zabira.
Po mesice tvari jak mracna jdou,
zahalil vezen v ne dusi svou;
myslenka myslenkou umira.

"Hluboka noc! ty rouskou svou
ted prikryvas dedinu mou,
a ona truchli pro me! -
Ze truchli? - pro me? pouhy sen!
Ta davno nevi o mne.
Sotvaze zitra jasny den
nad jeji lesy vstane,
ja hanebne jsem odpraven,
a ona - jak v muj prvni den -
vesele, jasne vzplane."

Umlknul; po sklepeni jen,
jenz nad sloupy se zdviha,
dal, dal se hlas rozliha;
az - jakby hruzou primrazen -
na konci sine dlouhe
usne v temnote pouhe.

Hluboke ticho te temnosti
zpet vabi casy pominule,
a vezen ve svych snach dny mladosti
zas zije davno uplynule.
To vzpomneni mladistvych let
mladistve sny vabilo zpet;
a vezne oko slzy lilo,
srdce se v citech potopilo; -
marna to touha v zasly svet.

Kde za jezerem hora horu
v zapadni stiha kraje,
tam - zda se mu - si v temnem boru
posledne dnes co ditko hraje.
Od sveho otce v svet vyhnan,
v loupeznickem tam roste sboru.
Pozdeji vudcem spolku zvan,
dovede ciny neslychane,
vsude jest jmeno jeho znane,
kazdemut: "Strasny lesu pan!"
Az poslez laska k ruzi svadle
nejvejs rozniti pomstu jeho,
a poznav svudce divky padle
zavrazdi otce neznaneho.
Protoz jest u vezeni dan;
a kolem ma byt odpraven
jiz zitra strasny lesu pan,
jak prvni z hor vyvstane den.

Ted na kamenny slozen stul
hlavu o ruce opira,
polou sede a klece pul
v hloub myslenek zabira;
po mesice tvari jak mracna jdou,
zahalil vezen v ne dusi svou,
myslenka myslenkou umira.

"Sok - otec muj! Vrah - jeho syn,
on svudce divky moji! -
Neznamy mne. - Strasny muj cin
pronesl pomstu dvoji
Proc rukou jeho vyvrzen
stal jsem se hruzou lesu?
Ci vinu pristi pomsti den?
Ci vinou kletbu nesu?
Ne vinou svou! - V zivota sen
byl jsem ja snad jen vyvaben,
bych ztrestal jeho vinu?
A jestlize jsem vuli svou
nejednal tak, proc smrti zlou
casne i vecne hynu?
Casne i vecne? - vecne - cas -"
Hruzou umira vezne hlas
obrazeny od temnych sten;
hluboke noci nemy stin
daleke kobky zajme klin,
a pamet vezne novy sen.

"Ach - ona, ona! Anjel muj!
Proc klesla driv, nez jsem ji znal?
Proc otec muj? - Proc svudce tvuj?
Ma kletba -" Lec hluboky zal
umori slova. Kvapne vstal;
noci rinci retezu hrmot
a z mala okna vezne zrak
zaleta ven za hluky vod. -
Ouplny mesic prikryl mrak,
nez nade temny horni stin
vychazi hvezdy v noci klin;
i po jezeru hvezdny svit,
co ztracene svetlo se miha.
Zrak vezne tyto jiskry stiha,
a v srdce bolny vodi cit.
"Jak krasnat noc! Jak krasny svet!
Jak svetlo - stin se strida!
Ach - zitra jiz muj mrtvy hled
nic vice neuhlida!
A jako venku sedy mrak
dal - dal se rozestira:
tak - " Sklesl vezen, sklesl zrak,
retezu rinci hrmot, a pak
u tichu vse umira.

Jiz od hor k horam mraku stin -
ohromna ptaka perut dlouha -
daleke noci prikryl klin,
a sirou dalkou tma je pouha.
Slys! za horami sladky hlas
pronikl noci temnou,
lesni to trouba v nocni cas
uvadi hudbu jemnou.
Vse uspal tento sladky zvuk,
i nocni dalka drima.
Vezen zapomnel vlastnich muk,
tak hudba ucho jima.
"Jak mily zivot sladky hlas
v krajinu nocni vdechne;
nez zitrejsi - ach - mine cas,
tu ucho me ach nikdy zas
tech zvuku nedoslechne!"
Zpet sklesne vezen - retez hluk
kobkou se rozestira; - -
hluboke ticho. - V hloubi muk
se opet srdce svira,
a dalne trouby sladky zvuk
co jemny plac umira. - - -
"Budouci cas?! - Zitrejsi den?! -
Co pres nej dal, pouhy to sen,
ci spani je bez sneni?
Snad spani je i zivot ten,
jenz ziji ted; a pristi den
jen v jiny sen je zmeni?
Ci po cem tady touzil jsem,
a co nemela sira zem,
zitrejsi den mi zjevi?
Kdo vi? - Ach zadny nevi -"

A opet mlci. Ticha noc
kol kolem vse prikryva.
Zhasla mesice svetla moc,
i hvezdny svit, a kol a kol
je pouhe temno, siry dol
co hrob daleky ziva.
Umlkl vitr, vody hluk,
usnul i liby trouby zvuk,
a u vezeni sini dlouhe
je mrtve ticho, temno pouhe.
"Hluboka noc - temna je noc! -
Temnejsi mne nastava - - -
Pryc, myslenko!!" - A citu moc
myslenku prekonava.

Hluboke ticho. - Z mokrych sten
kapka za kapkou splyne,
a jejich padu duty hlas
dalekou kobkou rozlozen,
jako by nocni meril cas,
zni - hyne - zni a hyne -
zni - hyne - zni a hyne zas.

"Jak dlouha noc - jak dlouha noc -
vsak delsi mne nastava. - - -
Pryc, myslenko!" - A hruzy moc
myslenku prekonava. -
Hluboke ticho. - Kapky hlas
svym padem opet meri cas.

"Temnejsi noc! - - - Zde v nocni klin
ba luny zar, ba hvezdny kmit
se vloudi - - tam - je pusty stin,
tam zadny - zadny - zadny svit,
pouha jen tma prebyva.
Tam vsecko jedno, zadny dil -
vse bez konce - tam neni chvil,
nemine noc, nevstane den,
tam casu neubyva. -
Tam zadny - zadny - zadny cil -
bez konce dal - bez konce jen
se na mne vecnost diva.
Tam prazdno pouhe - nade mnou,
a kolem mne i pode mnou
pouhe tam prazdno ziva. -
Bez konce ticho - zadny hlas -
bez konce misto - noc - i cas - - -
to smrtelny je mysle sen,
tot, co se "nic" nazyva.
A nez se pristi skonci den,
v to puste nic jsem uveden. - - -"
Vezen i hlas omdliva.

A lehounce si vlnky hraji
jezerni dalkou pode vezi,
s nimi si vlnky sepotaji,
vezne uspavati se zdaji,
jenz v hlubokych mrakotach lezi.

Strazneho vzbudil strasny hrmot,
jejz retezu cini padani;
se svetlem vstoupil. - Lehky chod
nevzbudil vezne z strasnych zdani.
Od sloupu k sloupu lampy svit
dlouhou zaleta sini,
vzdy bledsi - bledsi jeji kmit,
az vzadu zmizi jeji moc,
a pustopusta temna noc
ostatni dil zastini.
Lec nepohnuty vezne zrak -
jak by jej jeste halil mrak -
zda se, ze nic nezira;
ac strazce lampy ruda zar
ubledlou mu polila tvar
a tma jiz prchla cira.
On za kamenny slozen stul
hlavu o ruce opira,
polou sede a klece pul
znovu v mdlobach umira;
a jevi hlasu sepot mdly,
ze trapnyt jeho sen i zly.

"Duch muj - duch muj - a duse ma!"
Tak slova mu jednotliva
ze sevrenych ust plynou.
Nez vsak dostihne ucho hlas,
tu slova strasna nicim zas -
jakz byla vysla - hynou.

Pristoupi strazce, a lampy zar
pred samou vezne vstoupi tvar.
Oblicej vezne - strasny zjev -
oko spociva nehnute
jak v neskonecnost napnute, -
po tvari slzy - pot a krev;
v ustech spi sepot - tichy zpev.

Tu k ustum vezne ucho sve
priklonil spravce bazlive;
a jak by lehky vetrik val,
vezen svou povest sepce dal.
A strazny vzdy se niz a niz
ku vezni kloni - bliz a bliz,
az ucho s usty vezne spoji.
ten sepce tise - tis a tis,
az zmlkne - jak by pevne spal.

Lec strazny nepohnute stoji,
po tvari se mu slzy roji,
ve srdci jeho strasny zal. -
Dlouho tak stoji primrazen,
az sebrav silu kvapne vstal,
a rychlym krokem specha ven.
On sice - dokud jeste zil -
co slysel, nikdy nezjevil,
nez navzdy blede jeho lice
neusmaly se nikdy vice.

Za straznym opet temny stin
zahalil dlouhe sine klin;
hlubokou noci kapky hlas
svym padem opet meril cas.

A vezen na kamenny stul
slozeny - kleci - sedi pul.
Oblicej jeho - strasny zjev -
oko spociva nehnute,
jak v neskonecnost napnute,
po tvari slzy - pot - a krev.

A ustavicne kapky hlas
svym padem meri cas.
A kapky - vod i vetru zpev
veznovi blizky hlasa skon,
jenz myslenkami omdliva. -
Z dalky se sova ozyva,
a nad nim pulnoc bije zvon.

Intermezzo I

Pulnoc

(krajina)

V rozlehlych rovinach spi blede luny svit,
kolem hor temno je, v jezeru hvezdny kmit,
nad jezerem pahorek stoji.
Na nem se sloup, s tim kolo zdviha,
nad tim se bila lebka miha,
kol kola duchu dav se roji;
hruznych to postav sbor se stiha.

Sbor duchu

"V pulnocnich ticho je dobach;
svetylka bloudi po hrobach,
a jejich modra mrtva zar
sviti v dnes pohrbeneho tvar,
jenz na strazi - co druzi spi -
o vlastni krizek opreny
posledni z pohrbenych zde dli.
V zenitu stoji sedy mrak
a na nem mesic slozeny
v ztrhany mrtvy strazce zrak,
i v pootevrene huby
preskripene sviti zuby."

Jeden hlas

"Ted pravy cas! - pripravte stan -
neb zitra strasny lesu pan
mezi nas bude uveden."

Sbor duchu (sundavaje lebku)

"Z mrtveho kraje vystup ven,
nabudiz zivot - prijmi hlas,
bud mezi nami - vitej nam.
Dlouho jsi tady bydlil sam,
jiny tve misto zajme zas."

Lebka (mezi nimi a kolem se tocic)

"Jake to oudu touzeni,
chti opet byti jedno jen.
Jake to strasne hemzeni,
muj novy sen.- Muj novy sen! -"

Jeden hlas

"Pripraven jestit jeho stan.
Az zitra pulnoc nastane,
vichr nas opet privane.
Pak mu bud slavny pohreb dan."

Sbor duchu

"Pripraven jestit jeho stan.
Az zitra pulnoc nastane,
vichr nas opet privane.
Pak mu bud slavny pohreb dan."

Jeden hlas

"Rozlehlym polem let muj hlas;
pohreb v pulnocni bude cas!
Co k pohrbu da, kazdy mi zjev!"

Cekan s kolem

"Mrtvemu rakvi budu ja."

Zaby z baziny

"My odbudem pohrebni zpev."

Vichr po jezeru

"Pohrebni hudbu vichr ma."

Mesic v zenitu

"Ja bily prikrov tomu dam."

Mlha po horach

"Ja truchlorousky obstaram."

Noc

"Ja cerna roucha dorucim."

Hory v kolo krajiny

"Roucha i rousky dejte nam."

Padajici rosa

"A ja vam slzy zapujcim."

Suchopar

"Pak ja rozduji vonny dym."

Zapadajici mracno

"Ja rakev destem pokropim."

Padajici kvet

"Ja k tomu vence uviji."

Lehke vetry

"My na rakev je odnesem."

Svatojanske musky

"My drobne svice ponesem."

Boure z hluboka

"Ja zvonu duty vzbudim hlas."

Krtek pod zemi

"Ja zatim hrob mu vyryji."

Cas

"Nahrobkem ja ho prikryji."

Pres mesic letici hejno nocniho ptactva

"My na pohrebni prijdem kvas."

Jeden hlas

"Slavny mu pohreb pripraven.
Ubledly mesic umira,
Jitrena brany otvira,
jiz je den, jiz je den!"

Sbor duchu

"Jiz je den, jiz je den!"

(zmizi)

3

Nad temne hory ruzny den
vyvstav majovy budi dol,
nad lesy jeste kol a kol -
lehka co mlha - bloudi sen.
Modrave pary z lesu temnych
v ruzove nebe vstoupaji,
i nad jezerem barev jemnych
modre se mlhy houpaji;
a v brehu jeho - v stinu hory -
i sirym dolem - dal a dal -
za lesy - vsude bile dvory
se skveji; az - co mocny kral,
ohromny jako noci stin
v ruzovy strme nebes klin -
nejzaz vrchu nejvyssi stal.

Ledvaze vsak modre temeno hor
brunatne slunce rude zasvitnulo,
tu nahle ze sna vsecko procitnulo,
a vesel plesa vesken zivy tvor.
V jezeru zelenem bily je ptaku sbor,
a lehkych clunku beh i rychle veslovani
modrave stiny vln v rude pruhy rozhani.
Na brehu jezera borovy sumi haj,
z nej drozdu slavny zalm i jinych ptaku zpev
misi se u hlasy dolem bloudicich dev;
veskeren zivy tvor mladistvy slavi maj.
A vetru ranniho - co zpevu - libe vani
tam v dolu zelenem roznasi bily kvet,
tam ridi nad lesy divokych husi let,
tam zase po horach mladistve stromky sklani. -
Lec vyjev jediny tu krasu jitra zkali.
Kde v sire jezero uzounky ostrov saha,
z nejz mesta maleho i bile veze stin
hlubokot stopeny v zeleny vody klin,
naramny krik a hrmot mladym se jitrem vzmaha,
a valny zastup se z bran mala mesta vali.
Zdaleka specha lid - vzdy vetsi zastup ten -
vzdy vetsi - vetsi jest - vzdy roste tento pluk;
nesmirne mnozstvi jiz. - Vzdy vetsi jeho hluk.
Nestastny zlocinec ma byti vyveden.

Ted z mala mesta bran vojensky pluk vychazi,
povolnym krokem on zlocince doprovazi,
jenz v stredu jeho jde jak jindy ozdoben.
Utichl mnozstvi hluk - lec znovu pocne zas,
a mnohy v hluku tom vynikne silny hlas:
"To on, to on! Ty pera, kviti,
klobouk, oko, jenz pod nim sviti!
Ten jeho plast, to on, to on! To strasnyt lesu pan!"
Tak lidem ode vsech volano bylo stran;
a vetsi vzdy byl hluk - zbourenych jako vod -
cim blize zlocince zdlouhavy vedl chod.
Kolem nej zastup jde - co nebem cerny mrak,
z neho - co blesku svit - v slunci se leskne zbran
Volne jde nestastny - upreny v zemi zrak.
Z mestecka zvonku hlas. Mnozstvi se modli zan.

Na brehu jezera maly pahorek stoji,
na nem se dlouhy kul, na kulu kolo zdviha.
Bliz strmi kolmi vrch, na vrchu vrchol dvoji,
na vyssim vrcholi bila se kaple miha.
U volnem pruvodu ku kapli prisel sbor;
vsickni ted ustoupi - zlocinec stoji sam.
Poslednet vyveden v prirody slavny chram,
by jeste popatril do luna temnych hor,
kde druhdy vesely detinstvi travil vek;
by jeste jedenkrat v ruzovy nebe klin
na horu vyveden, pred bile kaple stin,
nebe i svetu vsech panovi svuj vzdal vdek.
Umlknul vesken hluk, nehnuty stoji lid,
a srdce kazdeho zajima vazny cit.
V soucitu s nestastnym v hlubokem smutku plal
slzici lidu zrak obracen v hory vys,
kde nyni zlocinec, v prirody patre ris,
pred Bohem pokoren v modlitbe tiche stal.

Vysleho slunce ruda zar
zlocince bledou barvi tvar,
a slzy s oka stira
jenz smutne v dalku zira.
Hluboko pod nim krasny dol,
temne jej hory broubi kol,
lesu venec objima.
Jasne jezero drima
u stredu kvetouciho dolu.
Nejbliz se modro k brehu vine,
dale zelene zakvita,
vzdy zeleneji prosvita
az poslez v blede jasno splyne.
Bile dvory u velkemu kolu
sem tam jezera broubi breh.
V jezeru bilych ptaku sbor,
a malych clunku rychly beh,
az kde jezero v temno hor
v modre se dalce nizi.
Lodky i bile v brehu dvory -
vez - mesto - bilych ptaku rod -
pahorky v kolo - temne hory -
vse stopeno v luno vod,
jak v zrcadle se zhlizi.
Tam v modre dalce skaly lom
kvetouci breh jezera tizi,
na skale rozlehly je strom -
stary to dub - tam - onen cas,
kde k lasce zval hrdliccin hlas,
nikdy se nepriblizi. -
Nejblize pahorek se zdviha,
na nem se kul a kolo miha.
Po hore - na niz stoji - haj
mladistvy huci - smutny stesk -
nad sirym dolem slunce lesk,
a ranni rosa - jitrni maj.

To vse zlocinec jeste jednou zrel,
to vse, jez nyni opustiti mel,
a hluboky srdce mu zel uchvati;
hluboce vzdechne - slza slzu stiha -
jeste jednou - posledne - vse probiha,
pak slzavy v nebe svuj zrak obrati.
Po modrem blankytu belave pary hynou,
lehounky vetrik s nimi hraje;
a vysoko - v daleke kraje
bile oblacky dalnym nebem plynou,
a smutny vezen takto mluvi k nim:
"Vy, jenz dalekosahlym behem svym,
co ramenem tajemnym zemi objimate,
vy hvezdy rozplynule, stiny modra nebe,
vy truchlenci, jenz rozsmutnivse sebe,
v tiche se slzy celi rozplyvate,
vas ja jsem posly volil mezi vsemi.
Kudy plynete u dlouhem dalnem behu,
i tam, kde sveho naleznete brehu,
tam na sve pouti pozdravujte zemi.
Ach zemi krasnou, zemi milovanou,
kolebku mou i hrob muj, matku mou,
vlast jedinou i v dedictvi mi danou,
sirou tu zemi, zemi jedinou! -
A az beh vas onu skalu uhlida,
kde v brehu jezera - tam divku uplakanou -"
Umlkl jiz, slza s slzou se strida.
Ted s vyse hory s veznem kraci pluk
sirokou stezkou v stredu mlada borku,
doleji - dole - jiz jsou na pahorku -
a znovu ztichl sira mnozstvi hluk.

Prichystan jiz popravce s mecem stoji,
jedenkrat jeste vezen zdvihl zrak,
pohledl vukolim - povzdechl - pak
spustiv je zas - k blizke smrti se stroji.
Obnazil vezen krk, obnazil nadra bile,
poklekl k zemi, kat odstoupi, strasne chvile -
pak blyskne mec, kat rychly stoupne krok,
v kolo tne mec, zlocinci blyskne v tyle,
upadla hlava - skok i - jeste jeden skok -
i telo ostatni ku zemi ted se skloni.
Ach v zemi krasnou, zemi milovanou,
v kolebku svou i hrob svuj, matku svou,
v vlast jedinou i v dedictvi mu danou,
v sirou tu zemi, zemi jedinou,
v matku svou, v matku svou, krev syna tece po ni.

Po oudu laman oud, az cele vezne telo
u kolo vpleteno nad kulem v kole pnelo,
i hlava nad kolem svuj obdrzela stan;
tak skoncil zivota dny strasny lesu pan;
na mrtve tvari mu posledni drima sen.
Na nej se divajic - po cely dlouhy den
nesmirne mnozstvi v kol mala pahorku stalo;
teprv az k zapadu schylivsi slunce beh
veselo v mrtvy zrak state hlavy se smalo,
utichl jezera siry - vecerni breh.

Nad dalkou temnych hor posledni pozar plal;
v hluboke ticho to mesice vzesla zar,
stribrici hlavy te ubledlou mrtvou tvar
i tichy pahorek, jenz v brehu vody stal.
Mesta jsou vzdalena co bily v modru mrak,
pres ne v kraj daleky nesl se mrtvy zrak,
v kraj, kde co dite on - O krasny - krasny vek!
Daleko zanesl vek onen casu vztek,
dalekot jeho sen, umrly jeho stin,
obraz co bilych mest u vody stopen klin,
takt jako zemrelych myslenka posledni,
tak jako jmeno jich, pradavnych boju hluk,
davna severni zar, vyhasle svetlo s ni,
zbortene harfy ton, ztrhane struny zvuk,
zasleho veku dej, umrele hvezdy svit,
zasle bludice pout, mrtve milenky cit,
zapomenuty hrob, vecnosti sklesly byt
vyhasla ohne kour, sliteho zvonu hlas,
to jestit zemrelych krasny detinsky cas.

Je pozdni vecer - druhy maj -
vecerni maj - je lasky cas,
hrdliccin zve ku lasce hlas:
"Vileme! Vileme!! Vileme!!!"

Intermezzo II

Stoji hory proti sobe,
z jedne k druhe mrak prepnuty
je, co temny strop klenuty,
jednu k druhe pevne vize.
Ouvalem tim v pozdni dobe
ticho, temno jako v hrobe.
Za horami, kde pod mrakem
ve vzdali se rozestupuji -
v temne dalce, neco blize
nez hory se sestupuji,
takze sinym pod oblakem
skaly ouzkou branu tvori.
Za tou v dalce pode mrakem
temnorudy pozar hori,
dlouhy pruh v plamenne zari
zapadni rozvinut stranou,
po jehozto rude tvari
nocni ptactvo kola vedsi,
jako by plamennou branou
nyni v dalku zaletalo.
Hasnul pozar - bledsi - bledsi,
az se sirosire nebe
nocni rosou rozplakalo,
rozesmutnivsi zem i sebe.

V hlubokem ouvalu klinu,
ve stovekych dubu stinu,
sbor u velkem kole sedi.
Zahaleni v plaste bile
jsou to druzi nocni chvile.
Kazdy pred se v zemi hledi
beze slova, bez pohnuti,
jak by kvapnou hruzou jmuti
v sochy byli promeneni.
Vecernich co krajin peni.
tichy sepot - tiche lkani -
nepohnutym kolem plynul,
tichy sepot bez prestani:
"Vudce zhynul! - vudce zhynul!" -

V kotouci jak vitr skuci,
nepohnutym kolem zvuci:
"Vudce zhynul! - vudce zhynul!" -

Jako listu sepotani
pode skalou pri ozvene,
znelo kolem bez prestani,
jednozvucne, nepromenne:
"Vudce zhynul! - vudce zhynul!" -

Zachvely se lesy dalne,
ozvaly se narky valne:
"Pan nas zhynul! - zhynul!! - zhynul!!!"

4

Krasny maj uplynul, pohynul jarni kvet,
a leto vzplanulo; - pak letne presel cas,
podzim i zima tez - i jaro vzeslo zas;
az mnoha leta jiz prenesl casu let.

Byl asi sedmy rok, posledni v roce den;
hluboka na nej noc. - S pulnoci novy rok
prave se pocinal. V vukoli pevny sen,
jen blize jezera slyseti kone krok.
Meho to kone krok. - K mestu jsem noci jel;
a prisel k pahorku, na nemz byl tichy stan
davno jiz obdrzel prestrasny lesu pan,
po prve Vilema bledou jsem lebku zrel.
Pulnocni krajinou, kam oko jen dosahlo,
po dole, po horach, lesy, jezerm, polem,
co prikrov daleky snehu se belmo tahlo,
co prikrov rozestreny - nad lebkou i nad kolem.
V hlubokych mrakotach bledy se mesic plouzil,
casem znel sovy plac, ba vetru smutne chveni,
a vetrem na kole kostlivce rachoceni,
ze strach i nadra ma i meho kone ouzil.
A tam, kde mesta stin, v cval poletel jsem s konem,
i po kostlivci jsem hned druhy den se tazal:
stary mi hospodsky ku pahorku ukazal,
a - jiz jsem drive psal - smutnou dal zpravu o nem.

Pak opet ziti beh v siry me vedl svet,
mnohy me bourny vir v hluboky smutek zchvatil;
lec smutna zprava ta vzdy vabila me zpet,
az s mladym jarem jsem ku pahorku se vratil.
S zapadem slunce jsem tam na pahorku sedel,
nade mnou kolo - kul - kostlivec - lebka bleda;
smutnym jsem okem v dal krajiny jarni hledel,
az tam, kde po horach mlha plynula seda.

Byl opet vecer - prvni maj -
vecerni maj - byl lasky cas;
hrdliccin zval ku lasce hlas,
kde borovy zavanel haj.
O lasce septal tichy mech,
kvetouci strom lhal lasky zel,
svou lasku slavik ruzi pel,
ruzinu jevil vonny vzdech.
Jezero hladke v krovich stinnych
zvucelo temne tajny bol,
breh je objimal kol a kol,
co sestru brat ve hrach detinnych.
A kolem lebky pozdni zar
se vlozila, co venec z ruzi;
kostlivou, bilou barvi tvar
i s pod bradu svislou ji kuzi.
Vitr si dutou lebkou hral,
jak by se mrtvy z hloubi smal.
Sem tam poletal dlouhy vlas,
jejz bile lebce nechal cas,
a rosne kapky zpod se rdely
jako by lebky zraky dute,
vecerni krasou maje hnute,
se v zaluplnych slzach skvely.

Tak sedel jsem, az vzesla luny zar
i mou i lebky te bledsi cinila tvar,
a - jako prikrovu - belost jeji rozsahla
po dole - po lesich - po horach v dal se tahla.
Casem se z daleka zezhulcino volani
jeste v dol rozleha, casem jiz sotva stune;
z vukolnich dvoru zni psu vyti i stekani.
V kol suchoparem je koreni liba vune,
pahorkem panny jsou slzicky zkvetajici.
Tajemne svetlo je v jezera dalnem lune;
a musky svitive - co hvezdy letajici -
kol kola blysknave u hre si kola vedou.
Casem si nektera zasedsi v lebku bledou,
vbrzku zas odleti co slza padajici.

I v smutnem zraku mem dve vrele slzy staly,
co jiskry v jezeru, po me si tvari hraly;
neb muj tez krasny vek, detinstvi meho vek
daleko odnesl divoky casu vztek.
Dalekot jeho sen, umrly jako stin,
obraz co bilych mest u vody stopen klin,
takt jako zemrelych myslenka posledni,
tak jako jmeno jich, pradavnych boju hluk,
davna severni zar, vyhasle svetlo s ni,
zbortene harfy ton, ztrhane struny zvuk,
zasleho veku dej, umrele hvezdy svit,
zasle bludice pout, mrtve milenky cit,
zapomenuty hrob, vecnosti sklesly byt,
vyhasla ohne kour, sliteho zvonu hlas,
mrtve labute zpev, ztraceny lidstva raj,
to detinsky muj vek
Nynejsi ale cas
jinosstvi meho - je, co tato basen, maj.
Vecerni jako maj ve lune pustych skal;
na tvari lehky smich, hluboky v srdci zal.

Vidis-li poutnika, an dlouhou lucinou
specha ku cili, nez cervanky pohynou?
Tohoto poutnika jiz zrak neuzri tvuj,
jak zajde za onou v obzoru skalinou,
nikdy - ach nikdy! To budouci zivot muj.
Kdo srdci takemu utechy jake da?
Bez konce laska je! - Zklamanat laska ma!

Je pozdni vecer - prvni maj -
vecerni maj - je lasky cas;
hrdliccin zve ku lasce hlas:
"Hynku! Vileme!! Jarmilo!!!"