Basnik demokracie a jeho brime
The New York Times Magazine, 11. kvetna 1997
Vaclav Havel, cesky prezident jednou slouzil jako vezen, nyni si odpykava jiny rozsudek
Prvni cast
- Druhou cást najdete ZDE - Anglicky original ZDEZemrela mu manzelka. Pak prišel o plíci. Pak se znovu ozenil, mezi klepy, zrovna v dobe, kdy ho nicil skandál týkající se nemovitého majetku.
Václav Havel prijízdí tento týden do Ameriky jako clovek chatrného zdraví, jako smutný a zahorklý muz. Je však porád nevýznamnejším hlasem demokracie. Autorem clánku je Paul Berman.
16. listopadu lonského roku bylo zjišteno, ze má Václav Havel zápal plic. Podrobil se lécení. Ale zápal plic neustoupil.
Havlova milenka, Dagmar Veškrnová se o neho starala, a kdyz se horecka a zimnice zhoršovaly a Havel zacal špatne videt, rozhodla se odsunout stranou jeho pravidelného lékare, starého kamaráda z revoluce z roku 1989 (který však nemel nejlepší povest odborníka) a zavolala lékare z nemocnice Na Homolce, nejlepší nemocnice v Praze.
Za komunismu to byla to nemocnice staré komunistické elity. Nový lékar dal Havlovi sedativa, zamyslel se nad jeho nemocnými plícemi a doporucil rentgen, o cemz se posléze ukázalo, ze to byl dobrý nápad.
Havlova nemoc prišla v citlivou chvíli ve vývoji Ceské republiky. Kampan za rozšírení NATO o CR (a o Polsko a Madarsko) uz probíhala a Havel mel pro tu kampan klícový význam. Klícový proto, ze byl prezidentem republiky a symbolem jejího pokroku, klícový také proto, ze má schopnost - je to skutecná zvláštnost - hovorit o politice duchaplným jazykem morálky a spirituality. Bylo zapotrebí uzdravit Havla - aby se navrátil na svetové jevište, mluvil tam a apeloval.
Rentgen Havlových plic se ale zacal zarizovat velmi podivným způsobem. Bylo z toho zjevné, hned na zacátku jeho utrpení, ze bude Havlova krize dvojí: krize nemocných plic jeho slabého a nemocného tela a krize soudnosti a kompetence panikarících lidí kolem neho. Havel má tvár, která patrí mezi nejznámejší v Evrope. Avšak bylo rozhodnuto, ze se mu bude delat rentgen inkognito, jako v komické opere. Rentgeny byly oznaceny jménem šéfa Havlovy osobní stráze a fraška pokracovala tak dlouho, ze byly ukázány celé rade lékarů, aniz bylo temto lékarům sdelena pravá pacientova totoznost.
(Pozůstatek komunistických zvyklostí, kdy se taky Rusové nesmeli dozvedet, ze je Cernenko nemocen? JC)
Z rentgenů vyšlo najevo, ze má pacient cernou skvrnu v pravé plíci. Lékari se zacali radit s celným lékarským profesorem v Praze, dr. Pavlem Pafkem, který doporucil chirurgický zásah - a teprve posléze komické utajování skoncilo.
Havel byl odvezen do Pafkovy fakultní nemocnice, na tretí chirurgickou kliniku v Londýské ulici, a byl prijat pod svým vlastním jménem. A tam, druhého prosince 1996, byla zahájena operace. Pacient, jako clovek pred popravou, si ješte vykouril pred tím, nez šel pod nůz, svou poslední cigaretu. (To, ze bylo Havlovi dovoleno kourit az do konce, je v celé zalezitosti jen malou podivností.) Dr. Pafko a jeho tým objevili v pravé plíci zhoubný nádor velikosti priblizne 1,3 cm. Okamzite ho vyrízli i okolní tkán. Operace trvala ctyri hodiny. Kdyz skoncila, chirurgický tým odstranil Havlovi půl plíce.
Nejrozsáhlejší šetrení techto událostí provedl šéfredaktor prazského týdeníku Respekt, Vladimír Mlynár (jehoz matka, zesnulá Rita Klímová, byla behem boje proti komunismu Havlovou prítelkyní a spojenkyní a pak se stala Havlovou první velvyslankyní ve Spojených státech). Mlynárovi se podarilo zjistit celou radu faktů o tom, co se stalo pak, jenze v nekolika bodech mohl pouze referovat o tom, ze úcastníci a pozorovatelé predlozili navzájem si odporující verze událostí. Jednu verzi predlozil dr. Pafko a nekterí jeho lékarští kolegové. Podle jejich úsudku jsou zamestnanci tretí chirurgické kliniky pecliví odborníci a prezidentu Havlovi se tam dostalo stejne perfektní lécby, jaké by se dostalo kazdému pacientovi. Prezident dostával pravidelnou nemocnicní stravu a byl umísten na intenzívní jednotku s ostatními pacienty, o nichz byl oddelen pouze zástenami, a nebylo zádného důvodu si stezovat.
Podle jiné verze je tretí chirurgická klinika ubohá a Havlovi se tam dostalo skandálního zacházení. Zamestnanci prezidentské kanceláre museli prinést do nemocnice vlastní elektrický generátor. Havel lezel v posteli sotva pri vedomí a stal se turistickou atrakcí. Chodily na nej civet skupiny zamestnanců z celé nemocnice.
Všichni se nicméne shodují, ze po operaci byl zjišten v Havlove levé plíci nový zápal plic. Jeho tep stoupl na dvojnásobek tepu zdravé osoby. Dr. Pafko byl nucen si vyzádat technickou pomoc od kolegů z nemocnice Na Homolce, kterí vyslali lékare, šest sester a plicní ventilátor. A 5. prosince dr. Pafko a jeho tým operovali Havla znovu, tentokrát delali tracheotomii - udelali otvor v Havlove hrdle, aby mohl být pripojen k ventilátoru a aby se neudusil.
V této chvíli zacalo selhávat prezidentovo srdce. Uz lidi kolem sebe nepoznával. Ke všemu ješte prestal ventilátor spolehlive fungovat, bud kvůli mechanické poruše, anebo proto, ze zrízenec zapomnel naplnit nádobu s kyslíkem - coz prezidenta bud naprosto nijak neohrozilo (selhání ventilátoru bylo krátkodobé) anebo ho privedlo na práh smrti, podle toho, kterou verzi príbehu prijmeme. Dagmar Veškrnová vešla do místnosti a videla, jak se Havel dusí.
Pak prišel na návštevu prezidentův bratr Ivan. Ivan je univerzitní ucitel, který má doktorát pocítacových ved z Kalifornské univerzity v Berkeley. (Studoval tam koncem šedesátých let a ješte porád nosí cop, jako kazdý správný muz z té éry a z onoho místa.) Ivan pohlédl na tretí chirurgickou kliniku a usoudil, jak mi pozdeji sdelil, ze prezidentovi zamestnanci dovolili, aby se všechno rozlozilo v chaosu. Ivan Havel zavolal dalšího lékare, cloveka, jemuz důveroval.
Veškrnová povolala lidového lécitele, který prišel do nemocnice a navštívil prezidenta trikrát. A Veškrnová zatelefonovala dalšímu bývalému velvyslanci CR ve Spojených státech, Michalu Žantovskému, kterého nekterí znají jako autora studie o Woody Allenovi. Žantovský prý zatelefonoval na americké ministerstvo zahranicních vecí ve Washingtonu. (I kdyz v rozhovoru se mnou to nepotvrdil. Odmítl totiz hovorit o Havlove zdravotním stavu. Odmítl hovorit o cemkoli, krome toho, ze vysvetloval, proc by melo NATO otevrít dvere Ceské republice.) Zatímco tedy kolem zemekoule krouzily prosby o pomoc, kolem Havlovy postele se shromazdovalo stále více lékarů, a pacientovo srdce zacalo rádne fungovat, coz byla první dobrá zpráva. Ale, podle nekterých informací, onemocnel v tuto chvíli Havel infekcí.
Dostal se v důsledku této infekce Havel znovu na pokraj smrti? Podle výsledků pátrání Vladimíra Mlynáre ukazovaly laboratorní zkoušky, ze Havlovy zivotne důlezité telesné orgány dál fungovaly, anebo ze jeho jádtra, ledviny, slezina a další orgány byly tezce poškozeny. Havel obdrzel krevní transfuzi. Ale lékari ted uz jich bylo dvanáct, lidového lécitele nepocítaje - radili se o Havlove nemoci a nemohli se dohodnout o tom, co podniknout dál. Zoufalejší z nich chteli Havla vytrhnout z hrůz tretí chirurgické kliniky, i kdyz prevoz znamenal nová nebezpecí. A práve v tuto desnou chvíli, 10. prosince, pricestoval trináctý lékar.
Novým príchozím byl Robert J. Ginsberg, šéf hrudní chirurgie v Memorial Sloan-Kettering Cancer Center v New Yorku, jehoz pozvání do Prahy bylo zjevne důsledkem telefonátu Veškrnové Žantovskému. Dr. Ginsberg znal Havla jen z doslechu jako hrdinu demokracie. Ale to stacilo: lékarův obdiv pro Havla byl obrovský. Letel do Prahy v ten samý den, kdy byl pozván a z letište jel rovnou na tretí chirurgickou kliniku.
Nemocnice se mu nezdála nijak zvlášť strašná, rekl mi. Jen mela zrejme nedostatek financních prostredků. Promluvil s dr. Pafkem, který se zdál být schopný a s dobrými znalostmi (i kdyz, podle úsudku dr. Ginsberga, by bývalo lépe odlozit operaci o nekolik dní, alespon do té doby, az by pacient nekouril po období priblizne 10 dní). A dr. Ginsberg se pak šel podívat na Havla.
Okamzite si povšiml, pouhým pohledem na známou tvár, ze je Havlovi daleko lépe, nez si hádající se lékari uvedomují. Dr. Ginsberg rekl zamestnancům nemocnice, aby snízili obsah kyslíku u ventilátoru, vyuzil tracheotomie k vycištení Havlovy průdušnice a pak oznámil, ze se pacient uzdraví. Nekterí lékari tomu nechteli verit. Ozvaly se mlhavé protesty, co je tohle za doktora, ze tomu rozumí jak koza petrzeli. Ale chirurg z nemocnice Sloan-Kettering byl sebevedomý a o dva dny pozdeji znovu chladnokrevne predvedl svou sebejistotu, kdyz odletel zpet do New Yorku.
A mel pravdu, Havlovi klesla horecka. Lékari ho postupne odvykli ventilátoru a 27. prosince ho poslali domů na rekonvalescenci do domácího pohodlí. A tam, dovedel jsem se od jednoho cloveka, který to dobre ví, upadl Havel do deprese, která trvala mesíc. Zhoršila ji nemoznost si zapálit (to ted bylo vylouceno) i zatím pít oblíbené bílé víno.
Co bylo prícinou této neuveritelné série událostí? Nemám na mysli prícinu nemoci, coz, v prípade rakoviny, jiste způsobilo kourení, a v prípade zápalu plic melo jiste mnohou souvislost s roky, které Havel strávil v komunistických vezeních a kde dostal zápal plic ne jednou nebo dvakrát, ale petkrát nebo šestkrát. Chci spíše ríci: co způsobilo neschopnost lidí kolem Havla? Dezorganizaci, hloupá rozhodnutí, omyly v nemocnici, lidového lécitele, hádky o základních, nesporných faktech, atmosféru hysterie, neschopnost poznat, ze se pacient uzdravuje?
Sametová revoluce svrhla komunismus pred více nez sedmi lety. Havel je prezidentem skoro po celou tu dobu, s výjimkou šestimesícní pauzy v roce 1992. Dalo by se predpokládat, ze mel za celou tu dobu dost casu zorganizovat si zamestnance prezidentské kanceláre na Prazském hrade, aby byli schopni zvládnout neco tak banálního jako lékarskou krizi. Avšak poucením z Havlovy nemoci je, ze sedm let míjí v historii revoluce rychle, i v zemi tak stabilní a úspešné jako je Ceská republika. Nové instituce jsou i po sedmi letech stále ješte velmi slabé a desivá krize můze slabé nové instituce zahltit - v tomto prípade to postihlo zamestnance prezidentské kanceláre.
Kdo vlastne odpovídal za Havlovo zdraví behem techto nekolika týdnů - anebo v predcházejícím období, kdy se zdravotní krize dala uzitecne predpokládat? Nebyl to Havlův osobní lékar, jehoz povest byla špatná. Mozná by bývala Havlova první manzelka zvládla krizi pevnejší rukou - Olga, která proslula v disidentských letech moudrým výrokem: "Pri výslechu jim neríkejte nic, ani jak se jmenuje váš pes." Václav a Olga si nebyli zrovna verni v romantickém slova smyslu, ale byli si navzájem loajální a blízcí v jiných ohledech a Václav ocenoval Olzinu prakticnost. Olga však také onemocnela rakovinou a zemrela v lednu 1996, takze Havel zůstal sám a opušten a nebyl v stavu zorganizovat si osobní zivot.
Mozná ze si ho mel vzít do práce Ivan Havel. V disidentských dobách pomáhal Ivan bratrovi.Po revoluci oba Havlovi bratri a jejich manzelky bydleli po urcitou dobu ve starém rodinném byte na nábrezí reky Vltavy. Ivan delal pro Václava úcetnictví. Ale v poslední dobe se Václav pohádal s Ivanovou manzelkou Dášou - je to zlý konflikt, plný důsledků pro ceskou spolecnost - a oba bratri spolu nyní skoro nemluví. Ivan si mi stezoval, ze kdyz byl Václav ve vezení, Ivan ho navštevoval ctyrikrát do roka, tak casto, jak to jen zalárníci dovolili. Nyní, kdyz je Václav prezident, Ivan vidí svého bratra jen jednou do roka.
Kdo tedy mel prevzít odpovednost za Havlovo zdraví? Ukázalo se, ze to bude Dagmar Veškrnová - herecka známá svým komickým talentem, zlatou hrívou vlasů a rolemi Lady Macbeth a Strindbergovy Královny Christiny, která však neproslula príliš schopnostmi analýzy. Práve Veškrnová sedela ve dne v noci u prezidentovy postele a debaty, které se tocí kolem Havlovy nemoci a jeho lécení se urcitým způsobem soustredují práve na ni.
Havlův názor na vec je zcela jasný. Témer okamzite poté, co se dostal z nemocnice, rekl známému, ze Veškrnové vdecí za záchranu svého zivota. Pak, kdyz byl osmý den doma, prekvapil Cechy a dokonce i své nejblizší prátele, ze se s Veškrnovou pri tajném obradu ozenil, na nejz nebyl pozván ani jeho bratr. Snatek nebyl zrovna populární. Obycejní Ceši zastávali názor, ze se Havel ozenil príliš brzo po Olzine smrti a byli znepokojeni, ze snad agresívní zenská Havla zmanipulovala, kdyz byl na tom špatne. Dagmar Veškrnová sklidila celou radu krutých vtipů. "Kdo je rychlejší nez smrt?" ptali se lidi. "Dagmar." - "Víte, koho si vezme Dagmar príšte? Jelcina." (Nemluve o drsnejším vtipu, "Víte, s kým bude Havel trávit príští vánoce? S Olgou.")
Ať uz je tomu jakkoliv, za rízení Veškrnové se Havel skutecne uzdravil. V únoru se sice jeho situace zase docasne zhoršila, ale zacátkem brezna chodil na jeden den v týdnu do práce. Prijel jsem koncem brezna do Prahy a mel jsem moznost Havla pri nekolika prílezitostech pozorovat. Videl jsem, jak krácí vedle norského krále behem formální ceremonie, pricemz norský král vypadal jako sklepník z grand hotelu v plné uniforme a prezident Havel vypadal blede a vycerpane. Pri príští prílezitosti však vypadal uz energicteji a jednoho dne jsem ho interviewoval ráno na Hrade a videl vecer v divadle, kde vyskocil na jevište a zamával kyticí s šibalským úsmevem. Tento týden bude v New Yorku, bude tam delat reklamu na knihu svých projevů, kterou vydává nakladatelství Knopf, prijme cenu (Evropský státník roku) v hotelu Waldorf-Astoria a v Ústavu pro studia Západu a Východu a ve Washingtonu se setká s ciniteli Clintonovy vlády a cleny Kongresu ohledne rozširování NATO. Pokud bude mít štestí, jeho vystoupení v Americe budou jen potvrzením jeho uzdravení.
Avšak nemůze být sporu o tom, ze Havel prozil neco strašného. Vzdycky vypadal, jako ze se koupe ve slunci. V dobách za komunismu byl mucedníkem príliš silným na to, aby ho dokázali komunisti znicit. V dobách triumfu kvetl ideály a úspechem. Byl jsem v Praze behem prvních týdnů Havlova prezidentství v roce 1990 a budu si navzdycky pamatovat, jak obycejní lidé si instinktivne dávali prst na prsa, vzdycky, kdyz vyslovili jeho jméno, témer jako by chteli uklidnit bijící srdce. Nyní je to clovek, který, jak rekl ve svém novorocním projevu, se dvakrát za minulý rok octl tvárí v tvár smrti - nejprve, kdyz zemrela Olga, a pak, behem své vlastní nemoci. Nesmrtelný muz je najednou smrtelný. Clovek, jehoz úspechy se vzdy zdály ukazovat do budoucnosti, se najednou octl na tom míste v zivote, kde se lidé dívají jeho smerem a mlcky scítají, co dokázal v minulosti.
A co tedy chtel dokázat? Nic malého. Je to clovek myšlenek, a myšlenky vzdycky expandovaly smerem ven, a ješte dál, az do hvezdných ríší metafyziky. Havel lící vesmír jako zivoucí bytost. Domnívá se, ze lidstvo ztratilo schopnost videt vesmír tímto způsobem. Náš moderní kult racionální analýzy, naše technologie a naše sebedůvera v nás samotné nás zavedly do osudových omylů, ze si totiz myslíme, ze my, lidé, jsme pány všeho, co vidíme a ze nemáme odpovednost k nikomu, jen k sobe samým.
Komunismus, zalozený na zásade centralizované vedecky podlozené vlády, byl podle Václava Halva jasným výrazem tohoto omylu. V letech, kdy Havel psal své absurdní hry a své disidentské eseje, byl komunismus prirozene hlavním predmetem jeho kritiky. Ale skoncovat s komunismem a nahradit ho triumfem nejaké jiné racionalistické nebo vedecky orientované nadvlády, zrušit komunismus a nahradit ho výkonnejším systémem porádku a rízení - to nikdy nemel Havel v úmyslu. Havel mel totiz vzdycky pocit, jak rekl v jednom ze svých prezidentských projevů, ze lidstvo "tiše zije na vrcholku sopky". Meli bychom se vyhnout blízící se katastrofe a venovat se skromnejšímu, odpovednejšímu způsobu zivota, meli bychom více vnímat okolní svet.
Jazyk, jímz Havel vyjadruje tyto myšlenky, pochází vetšinou od Martina Heideggera, nemeckého filozofa, a nekterých dalších existencialistických myslitelů z poloviny dvacátého století. Heidegger hovoril o Bytí, címz mínil neco jako celkovou existenci, pojímanou duchovne. Havel pouzívá téhoz výrazu, také s velkým písmenem B a s láskou ho vclenuje do svých prezidentských projevů. Heidegger argumentoval, ze clovek ztratil vedomí Bytí tím, ze se spolehl na technologii a na racionální způsob myšlení. A to presne je také Havlův argument. Heidegger pozadoval, aby se clovek navrátil k autentickému vedomí sama sebe, aby se osvobodil od falešné totoznosti, které mu vnucuje racionalismus a technologie. To je Havlova nejhlubší touha.
A tak Havel podrobne hovorí o vztahu cloveka k Bytí - jeho prezidentské projevy se za posledních nekolik let vracejí opakovane k tomuto tématu - a celkový dojem, pro Americany, a nekdy i pro Cechy, je trochu matoucí. Heidegger byl nacista a jeho nejslavnejší záci byli vetšinou marxisté z nové levice. Bylo by mozno se ptát, proc tytéz myšlenky v Havlových rukou vedou liberálním smerem.
Havel však o sobe nikdy netvrdil, ze je filozof - jen ze je literát a dramatik. Pouzívá filozofických myšlenek jako svého druhu poezie a kdyz má obavu, ze mu lidé nerozumí, zalistuje svými knihami a hledá jiné tropy,. ve snaze komunikovat tutéz myšlenku. 4. cervence 1994 cestoval do Philadelphie, aby tam prijal medaili a ve svém projevu tam poznamenal, ze americtí Otcové zakladatelé meli vlastní způsob, jak uvazovali o vztahu cloveka k necemu, co ho presahuje - k Tvůrci, který nám poskytuje naše práva. Havel to interpretoval jako jeffersonskou variaci na své vlastní myšlenky o cloveku a o Bytí. Pak rozvinul své myšlenky tím, ze zacal hovoril o Gaie, starobylé bohyni Zeme, kterou uctívají nekterí radikální ekologové, a o anthropickém kosmologickém principu, který poskytuje důkaz Bozí existence. Delal dojem šíleného hippieho, anebo posedlého faráre, jací pobíhají romány Johna Updika, a stále mu to ješte nestacilo. Ke konci svého extempore znovu citoval Heideggera, i kdyz ho uz nejmenoval.
I v Praze, povšiml jsem si, obracejí konvencní politikové oci v sloup, kdyz zacne Havel takto mluvit. Avšak bagatelizovat Havlovy psychedelictejší myšlenky jako pouhé "chmýrí" (toto slovo pouzil v rozhovoru se mnou jeden z Havlových poradců) by bylo myslím velkou chybou. Protoze bychom si meli polozit otázku: co to znamená zalozit demokratickou spolecnost?
Je velmi krásné a dobré hovorit o lidských právech, o zákonech, o ústave o nevládních organizacích- nebo dokonce hovorit o organizaci NATO po ukoncení studené války, tak jako to ciní Havel, a o její roli pri zajišťování stability mezi demokratickými zememi. Ale svet je plný zemí, které schvalují ty nejlepší ústavy a vyhlašují lidská práva odsud az po obzor, presto v nich príliš mnoho demokracie nefunguje. Proc?
Je to proto, ze demokracie vyzaduje urcitý speciální druh obcana. Vyzaduje obcany, kterí se cítí odpovedni za trochu víc nez jen za svůj vlastní dobre vystlaný koutecek, obcany, kterí se chtejí podílet na tom, co se deje ve spolecnosti, kterí na svém aktivním podílu v politice trvají, obcany, kterí mají páter, obcany, kterí verí v demokracii na nejhlubší mozné úrovni, na té úrovni, kde sídlí lidská víra v nábozenství, kde víra a totoznost splývají. Řádný a efektivní hospodárský systém vyzaduje duchovní ci nábozenskou základnu - Max Weber tak argumentoval v knize "Protestantská etika a duch kapitalismu" - a totéz platí o rádné a efektivní politické demokracii.
Jak ale máme mluvit o techto duchovních a nábozenských myšlenkách - jakým jazykem, jakou mnozinou myšlenek? Havel má pravdu, ze si povšiml, ze zakladatelé americké demokracie vedeli, jakým způsobem hovorit o techto otázkách, rádným způsobem z osmnáctého století. V devatenáctém století také existoval grandiózní jazyk poezie a filozofie, který hovoril o demokracii a o kosmu. Avšak jazyky osmnáctého a devatenáctého století zdegenerovaly ve dvacátém století v kýc, anebo se staly soucástí marxismu-leninismu, který postavil jejich význam na hlavu. V naší dobe se stalo témer nemozné hovorit důrazne a uprímne o demokracii a jejích duchovních základech. Videli jsme básníky marxismu a nejrůznejších osvobozeneckých hnutí - tucty básníků, vyjadrujících se všemoznými způsoby. Ale kdo se stal koncem dvacátého století básníkem demokracie?
Byl to Havel. Vybudoval si jazyk demokracie z nalezených artefaktů, které vybral z Heideggera, Becketta, Kafky a nekolika dalších autorů, nemluve o asi dvou rockových hvezdách. Pridal k tomu trochu hipírského mysticismu, stredoevropský styl a způsobil, ze všechno, co ríkal, skutecne rezonovalo, protoze zil presne podle toho, cemu veril. Stálo ho to mnoho. Výsledek byl casto podivný a mlhavý, plný invokací transcendentna. Jeho styl byl intelektuální, bez lyriky. (Lyricno bylo komunistické a to odmítal.) O nicem, co Havel kdy napsal, se nedalo ocekávat, ze to budou skandovat davy. Avšak jeho myšlenky se dotýkaly podstaty. Zobrazil demokracii jako triumf zivota nad ideologiíí, širokého záberu nad úzkým, autentických emocí nad umelými emocemi, osobnosti nad banalitou - demokracii jako odpovednost jednotlivce vůci sobe a vesmíru.