Basnik demokracie a jeho brime
The New York Times Magazine, 11. kvetna 1997
Vaclav Havel, cesky prezident jednou slouzil jako vezen, nyni si odpykava jiny rozsudek
Druha cast
- Prvni cást najdete ZDE - Anglicky original ZDE
Havel však o sobe nikdy netvrdil, ze je filozof - jen ze je literát a dramatik. Pouzívá filozofických myšlenek jako svého druhu poezie a kdyz má obavu, ze mu lidé nerozumí, zalistuje svými knihami a hledá jiné tropy, ve snaze komunikovat tutéz myšlenku.
Havel prekvapil Cechy, ze se s Veškrnovou ozenil. Obycejní Ceši byli znepokojeni, ze snad agresívní zenská Havla zmanipulovala, kdyz byl na tom špatne.
Václav a Olga si nebyli zrovna verni v romantickém slova smyslu, ale byli si navzájem loajální a blízcí v jiných ohledech.
(To jsou citáty z textu, které NYT otiskl velkým písmem v záhlaví stránek, venovaných clánku o Havlovi.)
Havel prirozene vypracoval tyto myšlenky premýšlením o své vlastní zemi, kde jsou zrejme problémy ideologie, osobnosti, umelosti a neodpovednosti z historických důvodů pociťovány zvlášť silne. Za dobu kratší nez padesát let zazili Ceši nacistickou okupaci, zaclenení do komunistického sveta a sovetskou invazi. Reagovali na tato neštestí relative minimálním lidovým odporem, srovnáme-li je s obcany nekterých jiných zemepisne zranitelných zemí, a to mozná bylo z vojenského hlediska moudré. Kdyz ale byl v roce 1989 totalitní systém konecne svrzen, ceská spolecnost se tou dobou promenila v morální bazinu, zemi, kde kazdý druhý nejakým způsobem kolaboroval a nechtel to priznat, a kde nejhorší kolaboranti zacali delat po pádu komunismu nejvetší hluk: kopali do komunistické mrtvoly. Byla to spolecnost, která velmi naléhave potrebovala Havlovy výzvy k odvaze a morálce a príklad jeho vlastní neohybné pátere.
Presto však platnost Havlových myšlenek nic neomezovalo jen na jeho zemi. Platí i pro všechny ostatní zeme - vcetne Spojených států (coz Havel sám nekolikrát poznamenal, vzdycky jen opatrne). Havel byl vedoucím predstavitelem malé zeme, ale mluvil pro celý svet. Proto se stal svetovou osobností - i pro lidi, kterí nikdy nepůjdou do divadla na jeho hry (které se jim stejne budou zdát hádankovité) ani nebudou císt "Moc bezmocných" ci "Príbeh a totalitu", ani jiné jeho eseje.
Havla nikdy v první rade nezajímalo, jakým způsobem byse jeho vznosné myšlenky mohlypromenit na kazdodenne funkcní struktury dobre fungující republiky. Nekteré návrhy však prece jen formuloval. Pozadoval, aby vznikl mezinárodní pocit odpovednosti - pro nadnárodní aliance a spolecenství. Nikdo neprosazuje intenzívneji myšlenku "Evropy" - totiz onu myšlenku, ze Evropa jako celek by mela být ochotna prokázat ve veci civilizace a svobody trochu odvahy. Pozadoval vznik nejmenších institucí - demokracii, postavenou na základe malých organizací, které si lidé mohou rídit sami.
Pred dvaceti lety, na zacátku hnutí na obranu lidských práv ve východním bloku, vylícil Havel tyto malé organizace jazykem svobodomyslné levice. Myšlenka delnických rad, socialistický návrh, se mu líbila. Koncem osmdesátých let, ješte pred svrzením komunismu, se však vyvinuly jeho preference pro místní rízení a individualitu osobností v oceňování soukromého vlastnictví jako záruky individualismu. Formuloval ideál malého mesta - trzní spolecnosti, v níz by místní lidi vlastnili vesnickou hospodu a pekárnu. A mezi nadnárodní komunitou a vesnickou hospodou si predstavoval demokratický systém, jemuz by dominovaly nikoliv politické strany, ale skromné obcanské organizace a politikové nového typu - ríká jim "postmoderní politikové", nadstranictí politikové, kterí budou ríkat pravdu a postaví se za autentické principy.
Řekl to takto v jednom ze svých prezidentských projevů: "Duše, individuální duchovno, osobní porozumení zálezitostem z první ruky, odvaha být sebou samým a jít tím smerem, kam mi svedomí prikazuje jít, pokora pred záhadným porádkem Bytí, víra v jeho prirozený smer a predevším důvera ve vlastní subjektivitu jako hlavní spojovací clánek se subjektivitou sveta - to jsou podle mého názoru vlastnosti, které by meli pestovat politikové budoucnosti."
A co se stalo se všemi temito nadejemi a úmysly? Zazily okamzik naprostého triumfu v revoluci roku 1989. S tím všichni souhlasí. Ale behem let, které od té doby uplynuly, došlo - muselo dojít, je to zákonem lidského jednání - k neúspechům a dokonce chybám, celou radu z nichz udelal Havel sám, a ty vyslaly ceskou spolecnost na pochod nejrůznejšími smery, jen ne jejím vlastním smerem. V prvních dnech revoluce Havel nepochopil, ze politické strany vzniknou stejne automaticky a ze jeho prátelé a spojenci si musejí nejlépe také zalozit politickou stranu. To ale neudelali, leda jen tak napůl, a hrdinští disidenti a protistranictí bojovníci byli rychle vyhnáni z vlády neuprímne se usmívajícími oportunisty, kterí pro svrzení komunismu neucinili nic, anebo jen velmi málo.
Havel ucinil chybu, ze poskytl príliš mnoho moci parlamentu, místo aby si podrzel práva a pravomoce pro svůj vlastní prezidentský úrad a chybu pak zdvojnásobil, kdyz o sobe dal najevo, ze je amatérem v ekonomice. To podporilo vzestup jeho arcisoupere Václava Klause, ministerského predsedy. Důsledkem je, ze uz nekolik let má Václav Klaus politickou moc, kdezto Havel si ponechal jen omezené právo veta nad parlamentem a právo podepisovat smlouvy - coz znamená, ze jde o moc, která víceméne poklesla - anebo naopak stoupla - na morální rovinu. I tam párkrát klopýtl - ve svém dobre míneném úsilí zabránit rozclenení Ceskoslovenska, ve své opozici proti postkomunistickému honu na carodejnice, ve snaze primet západní mocnosti, aby milosrdne brzo intervenovaly v Bosne. (I kdyz se mu alespoň podarilo primet svou vlastní zemi, aby do Bosny vyslala dostatecné mnozství vojáků, kdyz konecne k intervenci došlo.)
Skoro všechny Havlovy konkrétní myšlenky byly cástecne nebo úplne porazeny, krome ideje postmoderního politika, a i ta myšlenka prezila jen v osamelé, izolované a zranitelé forme Havla samotného - postmoderního prezidenta. Osoby, která ríká pravdu. Osoby, která není clenem zádné politické strany. Cloveka, kterého lidé podporují, kvůli jeho individuální duchovnosti a nikoliv kvůli jeho partajní nálepce. A presto - a to je divná vec - všichni souhlasí, ze v této zvláštní roli je Havel obrovským úspechem.
Navštívil jsem celou radu Havlových starých prátel a spojenců z doby pred revolucí a zjistil jsem, ze chovají ve veci Havlových úspechů a selhání velmi smíšené emoce. Jejich rozcilení me prekvapilo. Nadávali na Havlovu posledlost samým sebou, na jeho sobectví a na jeho pošetilost. Stezovali si, ze se mu jeho vysoký úrad vrazil do hlavy - ze se uz nechová neformálne a demokraticky. Kdyz ale si ulevili od všech svých resentimentů, zacali se tito starí prátelé ovládat a uzavreli, ze prese všechno hraje Havel klícovou roli ve vývoji jejich zeme.
Navštívil jsem jednoho z nejstarších Havlových prátel, Zdeňka Urbánka, který byl hrdinou disidentského hnutí (jezdil svým autem s Janem Patockou, ceským filozofem a rozvázeli text manifestu na obranu lidských práv, jménem Charta 77, který Havel pomohl napsat). Tento prítel nevyjadroval vůbec zádné resentimenty. Havel, rekl Urbánek, je "hlavní silou", která udrzuje ceskou demokracii pri zivote, je "lepidlem", které ji drzí pohromade. Není nicím míň.
Avšak nikdo neví, jak dlouho bude moci Havel pokracovat v této nenormální situaci, kdy poukazuje na své vlastní myšlenky veškerou svou prostizí a morální autoritou, zatímco jeho se spoluobcané vydali bezcílne opacným smerem. Dá se ocekávat, ze dríve nebo pozdeji bude i Havel zatazen na jejich spolecnou cestu. A zde se dostáváme k oné druhé krizi, která doprovázela katastrofu Havlova zdravotního stavu - k rodinnému konfliktu s bratrem a jeho manzelkou.
Havlova rodina bývala kdysi bohatá. Prezidentův dedecek, Václav M. Havel, byl v první polovine století velmi významným podnikatelem v nemovitostech, který postavil, krome jiných obrovských projektů, palác Lucerna na Václavském námestí ve stredu Prahy. Budova je fantastickou ukázkou dekorativního stylu ze tricátých let. Probíhají ji slozite konstruované balkony, zasvetlené seshora denním svetlem, na jedné strane se otvírají tanecnímu parketu s vyrezávanými maurskými tvary, a na druhé strane k hudebnímu baru a jeskyni s valeným stropem, kde se podávají jídla a nápoje, a na další strane k biografu, k nemuz vede mramorové schodište (bylo to první prazské zvukové kino). Na schodišti je bysta samotného stavitele Václava M. Havla, s bradkou.
Lucerna je místem legend - zpívali tam kdysi Josephine Bakerová, Louis Armstrong a Maurice Chevalier a komunistická strana tam porádala sjezdy. Komunisté samozrejme budovu znárodnili, poté, co v zemi v roce 1948 prevzali moc. A tento komplikovaný palác, zazloutlý vekem a legendou, a s deravou strechou, byl po revoluci jak se slušelo a patrilo rádne restituován dedicům Václava M. Havla, totiz prezidentu Havlovi a jeho bratru Ivanovi.
Ani jeden z obou bratrů Lucernu nijak príliš nechtel, ale Ivanova zena Dáša k ní zahorela šílenou vášní. Ivan prenechal svůj podíl jí, coz znamenalo, ze Dáša a Václav se stali spoluvlastníky. Ale spoluvlastníci spolu nedokázali vyjít. Nedokázali najít způsob, jimz by si Dáša mohla koupit Václavův podíl. Nakonec Václav rozhodl, ze prodá svůj podíl nekomu jinému. Výtezek zamýšlel darovat na dobrocinné úcely. Dáša ho zazalovala.
Zazalovala? Proc si spolu klidne nesedli a veci si nevzrušene neprobrali? Ivan i Dáša Havlovi mi zdůraznili, ze od samého zacátku doufali, ze si o celé veci budou moci s Václavem uprímne promluvit. Jedna Václavova osobní sekretárka mi naopak sdelila, ze Dáša se dozadovala setkání s Václavem uprostred jeho zdravotní krize a chtela s ním celou tuto nešťastnou podnikatelskou otázku projednat. Její agresivita byla neobycejne rozcilující, a proto se Václav rozhodl, ze nebude jednat prímo s ní. To nenechalo rodine jinou komunikacní moznost, nez se se navzájem napadli ve dvou samostatných televizních rozhovorech. Stalo se to k podivení ceského národa letos v breznu.
Rodina se pokusila o vyjednávání. Václav dal spor do rukou jednoho svého poradce, bývalého komunistického premiéra jménem Marián Calfa. Ukázalo se ale, ze je Calfa také právnímm poradcem spolecnosti jménem Chemapol. Ta nabídla, ze prezidentův podíl odkoupí. A zde se propadá príbeh z pokleslé ponurosti rodinného zivota k ješte pokleslejší ponurosti politiky a ekonomiky postkomunistické éry.
Protoze - víte, co je dnes v Ceské republice nejhlubším problémem, problémem, který se skrývá za vším ostatním, co se tam stalo a co se ješte stane? Je to otázka vlastnictví majetku, otázka, jaké hospodárství budou Ceši mít. Bude to hospodárství individuální odpovednosti, o jehoz vybudování snil Havel - venkovských hospod a pekarství, vlastnených místními lidmi? Anebo, jak k tomu došlo jinde na bývalém komunistickém Východe, bude to ekonomika mafií a temných ujednání se zbytky starého komunistického aparátu a tajné policie - kapitalismus násilníků, aniz by kdokoliv rádne vedel, kdo jsou skutecní vlastníci a co delají?
Je to premiér Klaus, nikoliv prezident Havel, kdo ciní klícová hospodárská rozhodnutí o Ceské republice a rozhoduje na základe politické pohotovosti a na základe fanatického zanícení pro volný trh. Politická zrucnost zamezila Klausovi, aby útocil príliš silne na staré komunistické průmyslové šéfy, nekterí z nichz stále rídí státem vlastnené podniky. Fanatické zanícení pro volný trh mu zabránilo, aby vytvorit príliš mnoho regulacních mechanismů na dohled nad zprivatizovaným majetkem. Nedá se ríci, ze Klaus svou cinností dospel k neúspechu. Lidi jsou bohatší. Nezamestnanost zůstává na obdivuhodné úrovni 4 procent. Praha rozkvetla. Turisté plní chodníky a tramvaje drncí po ulicích, namalované na zeleno, na cerveno, na krémovo a šokující růzovou barvou.
Jenze za kazdý úspech se stal jeden skandál. Jen loni zkolabovalo osm ceských bank. Manazeri investicních fondů neustále mizí s investicemi. Nikdo vlastne neví, kdo je majitelem urcitých podniků. Soudnictví se ani nezacalo pripravovat na to, ze by si melo s tím vším poradit. Ruští gangsteri se rojí po Václavském námestí se zlovestnými mobilními telefony v rukou. A temným symbolem toho všeho je podnik Chemapol.
Hovoril jsem o této firme v Praze s celou radou informovaných lidí. Jak se zdá, Chemapol se nikdy neúcastnil zádné nezákonné cinnosti: zároveň se však firma nedá povazovat za podnik s dobrou povestí. Za komunismu mel Chemapol monopol na dovoz ruské ropy - to znamená, ze to vzdycky byla firma se silnými pouty k Rusku a zároveň, protoze se podílela na mezinárodním obchodu, to byla firma spojená s rozvedkou a KGB. Po sametové revoluci si reditelé Chemapolu firmu zprivatizovali tím, ze si jí prodali sami sobe (místo verejnosti, prostrednictvím kupónů) a do cela se nakonec postavil bývalý ceský průmyslový špión jménem Václav Junek.
Chemapol za Junkova vedení vydelal zacátkem devadesátých let skutecné jmení tím, ze vyuzil nedokonalosti v daňových zákonech, které mu dovolovaly kupovat lehké topné oleje a prodávat je gangsterům pro konverzi v tezké oleje - byl to pochybný podnik, ale takríkajíc, v mezere zákona. Chemapol si koupil podnik na dovoz zbraní. Chemapol si také koupil noviny a jejich rízením jmenoval bývalého vysokého funkcionáre komunistické televize, coz vedlo k tomu, ze nekolik celných komentátorů tohoto listu uteklo do jiných novin (jak mi rekl jeden z techto novinárských uprchlíků, Daniel Kumermann).
(Mozná ale tady mel americký autor v rámci férovosti poznamenat, ze Jirí Hanák, Jirí Franek a Daniel Kumermann odešli ze Slova do Práva, bývalého komunistického deníku, který byl také zprivatizován skoro jako Chemapol, konec konců jako i jiné listy. JC)
Chemapol také pronikl do vlády. Krome toho, ze si najal Havlova poradce Mariana Calfu, zamestnal také Klausova tiskového mluvcího, námestka reditele bezpecnostní sluzby a ministra práce a sociálních vecí. Všechny tyto podnikatelské triumfy byly korunovány nabídkou prezidentu Havlovi, ze koupí jeho polovinu paláce Lucerna. Je zjevné, ze si Chemapol kupuje vliv a zároveň legitimitu. Protoze jestlize Václav Havel bude souhlasit s prodejem svého podílu takovéto firme, kdo by mohl odmítnout?
Havel s prodejem souhlasil - buď protoze, jak mi rekl Ivan, Václav má genialitu prohlédnout kazdého, krome svých vlastních poradců, anebo, jak konstatovala celá rada informovaných osob, Václav zurí na Ivanovu manzelku a udelal jí to naschvál, anebo proto, ze byl a je príliš zdeprimován traumaty nemoci a operace a není schopen cinit inteligentní rozhodnutí, anebo mozná i proto, jak zdůrazňuje Havel na svou vlastní obranu, ze realita podnikání mu nenechala zádnou jinou moznost, jen Chemapol dokáze budovu zachránit, aby nezavalila chodník. Pro outsidera je nemozné tyto zálezitosti posuzovat. Ale byl jsem v kazdém prípade schopen posoudit, ze v zálezitosti prodeje Lucerny byli Václav, Ivan a Dáša , všichni z nich, na nejvyšším stupni rozcilení. Ve Václavove prípade jsem to zaznamenal, kdyz jsem dorazil na Hrad pro interview.
Byl jsem uveden do obrovské kanceláre a posazen vedle prezidenta,s jeho mluvcím, dvema poradci a jeho oficiálním tlumocníkem, kterí sedeli kolem stolu. Ptal jsem se anglicky. Havel reagoval tak, ze civel do prázdna a pronášel dlouhé monology cesky. Vetšinou opakoval, co rekl v různých projevech a verejných prohlášeních. Tlumocník pak shrnul Havlovy odpovedi anglicky. Nemohlo to být formálnejší. Nazivu se zdály být jen barvy v Havlove kravate.
Zavedl jsem rec na otázku Bytí. Kolem stolu nastalo zjevné zoufalství. Mluvcí chtel prevést diskusi na otázku NATO. Z velmi rozumného pohledu mluvcího byl interview prílezitostí k tomu, aby prezident vysvetlil americké verejnosti, proc by udelení clenství v organizaci NATO pro Ceskou republiku bylo rozumné - totiz protoze by se NATO melo vyvinout v bezpecnostní systém pro demokracie. (A také z důvodu, který zůstal nevyrcen: protoze se všichni bojí Rusů. Bojí se jich strašne - a vskutku, týden predtím, nez jsem prijel do Prahy, pohrozil ruský velvyslanec v Ceské republice, a pak poprel, ze hrozil potrestáním za budoucí clenství CR v NATO zastavením dodávek ruského zemního plynu.)
Co se týce Havla, nijak zvlášť se nezajímal o to, aby se mnou mohl hovorit o NATO, i kdyz mechanicky a z povinnosti zopakoval nekolik argumentů. Zcela urcite Havla nezajímal hovor o Bytí. Zastavili jsme se na okamzik nad podnetnou otázkou, jak oddelit Heideggerovu filozofii od jeho politiky. Heidegger jednou hovoril o tom, ze potrebujeme nejakého Boha, a Havel podobným způsobem v rozhovoru konstatoval: "Opravdu si myslím, ze je tato civilizace v krizi a jen Bůh ji můze zachránit." Ale ve skutecnosti chtel mluvit o prodeji svého podílu v Lucerne Chemapolu. Jen jsem se zmínil o této skandální otázce, interview okamzite vstal z mrtvých. Prezidentův mluvcí Havla témer prosil, aby se Havel prestal. Ale Havel ne.
Kontroverze ohledne Chemapolu a Lucerny se Havlovi podle jeho slov zdá být príkladem, jak hluboko spolecnost zabredla do morálního bahna. Nikoliv proto, ze má Chemapol pochybnou povest, ale protoze ten podnik lidi kritizují neuprímne. Lidé chtejí kapitalismus, ale kdyz ho nekdo vybuduje, tak proti tomu mají námitky. "Nenávidím tu pretvárku," rekl. "Celý zivot jsem bojoval proti pretvárce. Privítal bych pravdu. Nechť mi nekdo pošle dokumenty, a pokud skutecne existují ohledne Chemapolu nejaké strašlivé skutecnosti, budu prvním, kdo bude bojovat proti Chemapolu. Ale nikdo mi nerekl nic konkrétního."
Havel se na chvíli zamyslel. Je pravda, potvrdil, ze Václav Junek, reditel Chemapolu, se priznal, ze byl pracovníkem rozvedky. Junek delal špióna ve Francii. Ale, poznamenal Havel, být špiónem v zahranicí není tak strašné jako být udavacem doma ve vlasti. Lepší jsou špióni v zahranicí nez udavaci doma!
V této chvíli Havlovu rec prerušil jeho mluvcí a rekl, ze je mozná nevhodné vmanévrovat se do situace, kdy clovek hájí Junka. Ale Havel se nenechal zastavit. V Ceské republice jsou skutecní zlocinci, rekl, lidé, kterí ukradli od ceských daňových poplatníků miliardy korun. Mafián se však ríká "tomu jednomu cloveku, jemuz nebylo dokázáno, ze neco ukradl", totiz Junkovi.
Mluvcí zase prerušil Havlovu rec. "Dobre, tak hovorme teď o NATO, a pak to skonceme."
Ale Havel ne. Chtel vysvetlil, ze kritika, namírená proti Chemapolu dokazuje, jaký je "morální stav" spolecnosti. "To me zajímá," zdůrazňoval, "ne Chemapol".
Celkem vzato, ohledne otázky prodeje svého podílu Lucerny bylo zjevné, ze Václav Havel je v této veci úplne stejne rozzuren jako jeho bratr a manzelka jeho bratra, jenze zastává na vec opacný názor. A teď poprvé, jak jsem tak sedel v obrovské prezidentské kancelári, odkud byla z okna videt celá Praha, zacaly mi znovit v uších hnevivé nárky Havlových starých prátel. Že ztratil svou nekdejší pokoru. Že býval dramatikem a na zacátku své politické kariéry byl vzdycky osobou, která psala scénár - nyní je jen hercem ve scénárích jiných lidí a ani to neví. Že se mu Prazský hrad vrazil do hlavy - hrad, tento obrovský stredoveký palác, Kafkův symbol iracionality, jeden z nejvetších svetových pomníků megalománie.
Kdyz jsem tuto kritiku slyšel teprve trikrát ci ctyrikrát, nechtel jsem ji poslouchat. Ale téma Chemapolu vyvolalo v Havlovi pánovitost. Najednou jsem v té jeho kancelári dokázal pochopit, proc ho lidi, kterí ho znali dlouhá léta, dnes uz asi nemají rádi. Anebo, lépe receno, proc jsou zrejme znepokojeni, ze po agonii úmrtí jeho první manzelky a po krizi jeho nemoci, kdy v naléhavé situaci zamestnanci jeho kanceláre podlehli chaosu, po odporném konfliktu s drahým bratrem a s jeho k zurivosti dohánející manzelkou - po všech tech traumatizujcích zkušenostech se zacíná Havel stávat obetí svého úradu.
Existuje skutecne takové nebezpecí? Mohu na to odpovedet jen tím, ze budu referovat o dvou skutecnostech, kterých jsem si povšiml. První je, ze navzdory všemu neztratil Havel svůj smysl pro ironii ani své nadání pro sebepoznání a svůj vtip - coz jsou presne ty vlastnosti, které, spolecne s jeho schopností se jasne vyjadrovat a pevností charakteru mu dovolily hrát v minulosti tak vynikající roli. A druhá vec: povšiml jsem si, ze lidé nechtejí, aby Havel klopýtl. Vidí, ze je mozné, ze klopýtne, jsou tím znepokojeni, vyjadrují mu sympatie a pokud mu jejich vlastní dobrá vůle, vysílaná vůci nemu, poskytne sílu, je té síly, kterou můze vyuzívat, mnoho.
Povšiml jsem si tohohle všeho na jedné verejné akci. Byla to skromná oslava v kancelári Havlova nakladatelství. Oslavovalo se vydání útlého svazku Havlových nedávných projevů. Místnost byla plná lidí od divadla, reportérů, clenů Havlovy kanceláre, nakladatele s copem, starých prezidentových prátel, jeho nové manzelky, dospelé dcery jeho manzelky a skupiny herců v kostýmech. Herci zacali zpívat píseň ze zacátku století, kdy byla republika původne zalozena, ješte pred nacisty a komunisty. Text byl priblizne tohoto znení: Máme všichni rádi našeho prezidenta a udeláme všechno v našich silách, abychom mu pomohli. Celá místnost to zpívala s nadšením, vcetne Havla.
Pak Havel povstal, ze pronese projev. Prítomní natahovali krky a úzkostlive sledovali, jak stojí a jak se chová, jestli mu není slabo. Hrabal se ve svých kartách s poznámkami, vypadal nejiste a zacal.
"Vaše velicenstva, vaše královské majestáty, milé publikum, je pro me velkou ctí, ze vás dnes mohu pozvat jménem své zeme - " A pak se odmlcel. Byl to nesprávný projev.
"Promiňte," rekl a zase se zacal prohrabovat kartami. Zacal znova, odkašlal si:
"Vázení páni prezidenti, premiéri a ministri, dovolte mi, abych vyuzil této prílezitosti a zamyslel se nad otázkou, která je dnes tak velmi zivá, je to otázka rozširování Atlantické aliance - Zase se odmlcel.
"Promiňte, omluvte me," rekl, vyveden z míry a dál se prohraboval kartami.
"Vaše excelence, páni dekani, milé publikum, jsem vdecen za cestný doktorát z vaší univerzity, který opravdu oceňuji více nez kazdý jiný, který jsem kdy dostal - " A zase prestal.
"Paneboze," zaklel, a hledal v kartách tu pravou rec. "aha - ano - ne - minutu - vterinu - moment - aha, promiňte, mám to." Podíval se triumfálne na publikum, konecne mel projev v rukou.
"Ladies and gentlemen!" Ale rekl ta slova anglicky. Zase nesprávný projev. Publikum se zasmálo.
Nyní ale pozvedl ruku v potešení a naznacil, ze konecne nalezl projev, který hledal, projev, který byl napsán pro tuto a zádnou jinou prílezitost.
"Kluci a holky!" rekl, jako by oslovoval letní tábor - a celá místnost, která zacala úzkostlivým sledováním, jestli není Havel slabý a jestli na nem není videt rakovina, vypukla v bourlivý smích.
Nejvíce však prozradila rec, kterou prednesl jiný dramatik, Daniela Fischerová. Vstala a hovorila o spolecném príteli, kterého mela s Havlem, o Luboši Pistoriovi, o divadelním rezisérovi, který zemrel pouhých nekolik týdnů pred touto oslavou. V posledních týdnech svého zivota napsal rezisér Fischerové dopis, ale smrt prišla drív, nez ho mohl odeslat, a vdova po nem ho posléze dorucila. Nyní si Fischerová prála precíst dopis Havlovi a prítomným v místnosti.
"Varuju vás," rekla a pohlédla na Havla v kresle. "Je v tom sentimentální šarm. Tento dopis byl mínen pro vás." Zacala císt nahlas:
Milá Danielo,
Ptala ses me, jestli chci poslat dopis Havlovi. Hovorili jsme o trpkosti, kterou mozná pociťuje, kdyz premýšlí o tom, co chtel a v co doufal, kdyz lezí nemocen v nemocnici.
Řekni mu, ze by nemel pociťovat trpkost. Kvůli jeho osobnosti existuje neco, o cem neuvazuje.
Lidi potrebují mít jakýsi obraz zivota, nejaký sen, který je nevinný a hezký, i kdyz neuciní nic, aby ten sen realizovali... A on sám se stal lidem takovýmhle snem.
Nejde jen o to, ze ho mají rádi nebo ze ho oceňují. Potrebují ho, aby se uvnitr cítili líp. Mozná rekneš, ze lidi si nezaslouzí, aby se cítili líp. Ať uz je tomu jakkoliv, najít v zivote nekoho, koho můzeme oceňovat a brát vázne, je velmi vzácné. Co víc jim mohl dát?
Fischerová udelala v cetbe dopisu pauzu a já jsem byl rád, ze to ucinila. Moje tlumocnice mi šeptala do ucha preklad. Ale moje tlumocnice také pocházela z prazského divadelního sveta. Její otec je slavný starý herec, ješte zije a hraje, a jako holcicka znala autora dopisu - byl to prítel jejího otce - a poslouchat ctení rad tohoto muze na smrtelné posteli prezidentovi bylo obtízné. Tiše se rozplakala a nemohla dál tlumocit. Pak se ovládla a Fischerová pokracovala v projevu, nyní svými vlastními slovy.
"Máte ve svetovém divadle velmi tezkou roli," rekla Fischerová Havlovi. "Jste to, co se v hereckém slangu nazývá ichspieler - sólový herec - hrajete roli Václava Havla. A teď uz asi máte opravdu strach. Musíte hrát roli snu. Je to nemozná role. Publikum sedí tiše ve tme. Ale vy musíte být porád na jevišti a svetla ramp nikdy nezhasínají."
Projev Fischerové, dopis od umírajícího reziséra, polovina prítomných v slzách - to byly výrazy lásky pro Václava Havla. Taky to byly výrazy sympatií. Ceský národ - a nejen ceský národ - chce od tohohle cloveka skutecne mnoho. Chtejí více, nez kolik můze vůbec kdy jakýkoliv zijící clovek poskytnout, a to stále, rok za rokem. A Havel nemá jinou volbu, nez dál hrát - i v techto chvílích jeho vlastních osobních katastrof, kdy mu srdce naplňuje trpkost.
Havel hraje roli, kterou musí hrát: sen o morálce a o lepší spolecnosti. Nehraje tu roli vzdycky dobre. Nicméne na sebe delá vtipy - a pak tu roli hraje brilantne. Jeho zivot je nyní tezší, nez byl kdy predtím - s výjimkou let, kdy byl ve vezení. Tehdy byl mladý clovek. Nyní ... není mladý. A predstavení musí pokracovat - the show must go on.