K démonizaci Karla Koechera

Karl F. Koecher

Ač opravdu nerad, reaguji na poznámku pana Schrabala o tom, kdo jsem (podle něj) byl dříve, a kdo jsem teď.

Není to pro mě nic nového, takových “odhalení" jsem četl celou řadu, v Čechách si v nich liboval svého času Josef Kudláček v Českém deníku a později Českém týdeníku (když Český deník zkrachoval).

Normálně bych prostě byl zticha, protože na této úrovni racionálně polemizovat nemá smysl, a také proto, že si myslím, že pouhá polemika s těmi obviněními čtenáře až zas tak moc nezajímá.

Ale tohle je - vzhledem k tomu poprasku kolem padělaných dokumentů o princezně Dianě a Dodim - trochu jiná situace.

Navíc mě v souvislosti s tou denunciací ze strany pana Schrabala napadlo něco, co by mohlo mít širší platnost a oč bych se s čtenáři BL chtěl podělit.

Jak zdroje pana Schrabala a on sám, tak svého času Josef Kudláček se - z důvodů které mi unikají - snažili mě vykreslit v nejčernějším světle, tedy jako padoucha non plus ultra.

To tak zajímavé není, ale co si myslím, že zajímavé je, je to, že jde o dva v principu zcela rozdílné druhy insinuací.

Pro Josefa Kudláčka jsem byl padouch ani ne tak proto, že jsem za studené války působil jako zpravodajec sovětského bloku v USA, ale především proto, že jsem (podle něj) byl šedou eminencí za zaprodáním českého národa bývalým bolševikům prostřednictvím podvodu (opět podle Kudláčka) zvaným sametová revoluce.

Neumím si ten nesmysl vysvětlit jinak, než tak, že vůči mě pociťoval nějak podvědomě motivovanou nepřekonatelnou zášť, a aby jí vyhověl, snažil se mě našít to, co v Čechách vždycky platilo za to nejstrašnější: zradu prostého lidu (nebo tak nějak). To mu na mou démonizaci úplně stačilo, mým soukromým životem nebo útoky na mé povahové rysy se nezabýval.

Na druhé straně výčet obvinění z archivu pana Schrabala je produktem mentality zcela jiné, velmocenské, a mé údajné hříchy jsou proto docela jiné.

V USA jsem vzbudil smrtelnou nenávist tím, že jsem pronikl obrannými valy, na jejichž neproniknutelnosti budoval americký zpravodajský a  hlavně kontrašpionážní establishment svůj pocit absolutní profesionální a národní nadřazenosti nad ostatním světem.

Navíc jsem byl odhalen až po dvaceti letech a to ještě zradou, a nikoli nějakou vlastní chybou.

Jinými slovy, byl jsem v jejich vlastním světě schopen perfektně fungovat, stejně dobře nebo spíš lépe než oni, a přitom jsem nebyl jeden z nich. Tedy živý důkaz, že jejich suprematismus stojí na vodě.

Dá se to zachránit jen jedním způsobem: totiž tak, že se ukáže, že jsem vlastně ďábel v lidském převleku a že vše na mě byla lež a podvod.

Démon v pravém slova smyslu, protože démonům je těžké se bránit a jsou z jiného světa. No a podle toho se pak vynalézá, co by se dalo na mě našít, čímž myslím vymyslet na míru.

Je celkem jedno, jestli zdrojem jsou seriózní listy - v zápalu hysterie špionážní aféry nikdo nebude zkoumat, jestli to nebo obvinění je pravdivé, tím spíš když dotyčný démon se nemůže ozvat, buď proto, že sedí ve vazbě, anebo proto, že už je z ní venku a za mořem, a vůbec, už předem je jasné že jde o padoucha.

Většina těch obvinění byla původně vypuštěna do světa v knize hagiologa FBI Ronalda Kesslera, kterého cituje pan Schrabal také. Jsou to obvinění šitá na míru americkou tak, jako je obvinění ze zrady prostého lidu je šito na míru českou: třeba chození do sexklubů a vydírání lidí, s nimiž jsem se tam prý seznamoval za účelem získávání akerických státních tajemství.

Démonizuje to na první pohled docela dobře, a jakoby i vysvětluje jak jsem se k těm americkým tajemstvím dostával.

Ale ať se nad tím laskavý čtenář trochu zamyslí, a  záhy uvidí, co je to za pitomost.

Koho, kdo má přístup k státním tajemstvím, konkrétně o zahraničně politické strategii americké vlády, asi potkáte v sexklubech?

Aby to tvrzení o mém navštěvování sexklubů vypadalo věrohodněji, seznámil jsem se prý i se svým obhájcem právě v sexklubu (ve skutečnosti jsem se s ním seznámil až po zatčení, najali mi ho američtí přátelé, kteří chtěli abych měl co nejrychleji advokáta).

Nelze přece přiznat, že Koecher, s doktorátem z Kolumbijské university a absolutoriem jejího Ruského institutu (kde vystudovala i Madelaine Albright), a prověřený CIA pro přístup k státnímu tajemství, své informace získával často levou rukou u drinku.

Sem také funkčně patří bagatelizující poznámky jako že jsem měl se ženou obchod s bižuterií Novissa.

Skutečně jsme se ženou byli spolumajiteli firmy Novissa, jenže to byl velkoobchod diamantovými šperky. Moje žena totiž byla špičkovým znalcem diamantů, a obchodně velmi úspěšná, ale to je zase další rána americkému egu.

Démonizovat bylo též třeba to, že jsem byl členem správní rady luxusní budovy, kde jsme vlastnili byt. Tak se pustilo do světa, že jsem toho dosáhl podvodem a výhružkami.

Už vidím, jak mí milionářští sousedé se nechají podvádět a nutit hrozbami aby si mě tam zvolili.

Aféra Lendl patří do téže kategorie, byl jsem proti tomu, aby mu společnost prodala byt, protože to bylo v rozporu se stanovami, které jasně požadovaly, aby majitel v bytě trvale bydlel, zatímco Lendl ten byt hodlal užívat jen pár dní v roce a kupoval ho vlastně jako spekulaci.

Ale to všechno jsou prkotiny, o kterých se zmiňuji jen abych osvětlil metodiku vynalézání těch insinuací.

Zavinil jsem smrt amerického agenta Ogorodnika?

Mezi nimi je ale jedna, která má jiné kořeny, a která je opravdu závažná. Jde o smrt amerického agenta Ogorodnika v roce 1977, který byl vysokým úředníkem sovětského ministerstva zahraničí, a jak tvrdila CIA i KGB, americkým agentem.

Moje zatčení v roce 1984 se totiž stalo pro CIA vynikající příležitostí k tomu, aby se pokusila vinu ze jeho zatčení, za které podle všeho mohla neprofesiálnost jeho amerického řídícího důstojníka, na mě.

Bylo to tím snadnější, že Ogorodnikovy materiály skutečně prošly v CIA mýma rukama.

Jenže to bylo v roce 1973, tedy čtyři roky před tím, a tehdy ještě americkým agentem nebyl.

Že Ogorodnikovo zatčení bylo zřejmě důsledkem neprofesionality důstojníka CIA, se dočteme v pamětech bývalého generálmajora KGB, který byl v roce 1977 šéfem kontrašpionáže zahraniční rozvědky KGB (Oleg Kalugin, The First Directorate, St. Martin's Press, New York 1994).

Podle jeho verze událostí - která, pokud vím, nikdy nebyla zpochybněna CIA - dospěla KGB po dlouholetém prověřování k závěru, že Ogorodnik nepředstavuje bezpečnostní riziko, a chystala se jeho prověřování skončit.

Pak se ale stalo, že moskevským sledovačům KGB se podařilo odsledovat jistého amerického diplomata na místo, kde se na chvíli zastavil jeho vůz vedle vozu s moskevskou poznávací značkou, a Američan řidiči ruského vozu dával jakési signály.

Tím řidičem byl Ogorodnik. Nechali je oba odjet, ale pro Ogorodnika to byl začátek konce. Nakonec byl konfrontován přímo ve své kanceláři s důkazy, že poskytoval Američanům tajné materiály.

Ogorodnik se to prý nejdřív snažil zapřít, ale když to nešlo, projevil ochotu napsat přiznání.

Vyjmul své plnicí pero, ve kterém měl onu příslovečnou pilulku cyankali, a spáchal sebevraždu.

Mimochodem, o žádném týrání, o kterém se zmiňuje ve své verzi pan Schrabal, které mělo předcházet jeho sebevraždě, jsem nikdy z žádného západního zdroje nic neslyšel.

Jediný, kdo to kdy tvrdil byl Egon Lánský, když se kdysi on také snažil mě démonizovat, a myslím, že to pan Schrabal po něm prostě opakuje.

To je totiž také jedna věc s těmi nařčeními: jeden žalobce je opisuje od druhého, a to ono pak vypadá jako by ta obvinění přišla z několika různých zdrojů, a že musejí být pravdivá, když tolik lidí tvrdí totéž.

(Lánskému zase vadilo, že moje žena pracovala na britském velvyslanectví jako Commercial Officer, samozřejmě s vědomím velvyslanectví, o koho jde. Žádné starožitnictví v životě neměla, ani v žádném nepracovala).

Ale mluvme o Ogorodnikovi a tom, jakou roli jsem v  jeho životě hrál já. Že byl americkým agentem jsem nevěděl, takže jsem ho ani jako takového nemohl udat.

Zhruba čtyři roky před jeho zatčením jsem se dozvěděl, že CIA si ho jako silně prozápadního člověka vytipovala, a že plánuje ho rekrutovat.

Tehdy byl Ogorodnik sovětským diplomatem v Kolumbii. Ještě předtím, než dvojice verbířů odjela do Bogoty, jsem přes Prahu poslal do Moskvy urgentní žádost, aby Ogorodnik byl okamžitě odvolán (nebyl jsem důstojníkem KGB, ale čs. rozvědky, a pravidlo, že všechny mé zprávy chodily přes Prahu a teprve pak byly čs. centrálou postupovány dále, bylo striktně dodržováno).

Ogorodnik byl vskutku s bleskovou rychlostí odvolán, takže musel vědět, že šlo o nějaký mimořádný důvod. Abych mu neuškodil, doprovodil jsem tehdy žádost o odvolání memorandem, ve kterém jsem se za Ogorodnika zaručil, že je loajálním sovětským občanem, a že na tom, že si ho CIA vytipovala, nenese žádnou vinu.

Žádné další informace jsem nikomu o Ogorodnikovi pak už nikdy neposkytl.

Ta záruka skutečně fungovala, Ogorodnik nejen zůstal na ministerstvu zahraničí, ale postupoval i do stále vyšších funkcí. Kdy a jak začal pro CIA pracovat nevím, a je otázka jak to vlastně vůbec bylo.

Je také docela dobře možné, že ho KGB požádala aby působil jako dublér, že se pak Kaluginovi z nějakého důvodu znelíbil, a on ho k té sebevraždě dohnal třeba podvrženými důkazy.

Vím totiž, že Kalugin tomu mému zaručení se za Ogorodnika nevěřil, ale zřejmě nemohl proti němu nijak zakročit, dokud nedošlo k onomu incidentu s těmi vozy (věci neznalý čtenář se tady asi zarazí a prohlásí, že říkám nesmysly, že KGB mohla co chtěla, ale to v 70.letech už dávno nebyla pravda, ministerstvo zahraničí, jestliže chtělo, si před KGB mohlo své lidi ochránit, samozřejmě pokud proti nim nebyly důkazy).

To, že Kalugin mé záruce nevěřil, vím proto, že v roce 1976 se mně při mé tajné návštěvě Prahy explicitně ptal na to, zda stojím za svou dřívější zárukou za Ogorodnika.

Řekl jsem tehdy že ano, což mi přišlo dost draho, protože - po té co jsem mu ještě odmítl dát informace které by mu umožnily kompromitovat některé mé kolegy v CIA - sdělil náčelníkovi čs. rozvědky že dospěl k názoru že jsem americký agent, a doporučil mou likvidaci (viz zmíněné Kaluginovy paměti).

Pan Schrabal, kromě toho, že tvrdí, že mohu za Ogorodnikův smutný konec, ještě tvrdí, že jsem prý vinen smrtí celé další řady amerických agentů.

Nevím kde zas tohle bere, žádné jiné další jméno v sovětském bloku zadrženého amerického agenta nikdy nikde v žádném, ani v tom mě nejnepřátelštějším západním zdroji nepadlo, a myslím že se lze spolehnout, že by docela určitě padlo, kdybych nějaké americké agenty na svědomí měl.

Kvůli mě nikdy nikdo nebyl zatčen, a kdo chce tvrdit opak, ať mi to laskavě dokáže nebo aspoň se opře o nějakou opravdu věrohodnou autoritu (ne Kesslera), a konkrétní údaje.

Pokud vím, žádný ze skutečných historiků studené války, kteří se o mě ve svých publikacích zmínili, to o mě nikdy netvrdil, ba ni bývalý ředitel CIA Robert Gates ve své zmínce o mě ve svých pamětech (Robert M. Gates, From the Shadows, Simon and Schuster, New York 1996).

Ale vraťme se nakonec k tomu tématu démonizace nenáviděného rozvědčíka. Je opravdu zajímavé, jak se ta americká démonizace mne podobá jako vejce vejci démonizaci nepohodlných osobností katolickou církví v dobách inkvizice.

Myslím, že tato podobnost má v obou případech společný základ v tom, že démonizovaný se vědomě a úmyslně postavil proti samospasitelnému ideologickému suprematismu imperiální instituce, aťuž té církevní nebo těch světských (všech).

Ke kterémuž ďábelskému rouhání mi ovšem nezbývá než se přiznat.

Karel Koecher

Back - Nazpet k menu