8. listopadu, 2009

Je obcasnou zábavou historiku, filozofu a vubec myslitelu navstívit nejakou cizí zemi, naucit se jazyk jejích obyvatel, prolézt její archivy a tam si precíst suché zprávy o nejakých dávných zivých událostech, které soucasní obyvatelé ani neznají, a na základe toho vseho si utvorit názor na to, co je silou a slabinou toho kterého národa. Výsledky takového úsilí jsou hodne smísené, zjevne závisí na tom, s jak otevrenou myslí badatel ke svému úkolu pristupuje, zda si v první rade vubec uvedomuje, ze existují prirozená a umelá spolecenství, z nichz Národ je príkladem toho prvního, a Stát je vzdycky neco umelého a neprirozeného, mnohonárodnostní stát - a jeste ke vsemu takový, který svým vznikem odkrojuje mensinu nejakého národa od valné vetsiny - je uz neco vysoce neprirozeného, az krecovitého.

Uz z tohoto hlediska je mozno knize, o které podává pan Culík zprávu, vycíst dve chyby:

1.) Autorka, která je údajne Americanka, pristupuje k druhým národum az s jakýmsi britským kolonialistickým nadhledem, od samého zacátku uvazuje stylem "druhým národum stací seshora pridelit stát a pocit prinálezitosti k tomu státu prevází nad pocitem prinálezitosti k národu - to, ze ten národ má hned vedle svuj vlastní stát, je nepodstatné."
[Tím chci ríci, ze myslenka, ze bylo mozné zpusobit, ze Madari a Nemci - o kterých autorka sama ríká, ze se pri zahrnutí do Ceskoslovenska bourili - budou díky inkluzívní politice Cechu cítit vetsí prinálezitost k Ceskoslovensku nez ke svým sousedním národním státum, mi pripadá od zacátku naivní.]

2.) Byt mluví o ceském nacionalismu, Cechy v podstate nepovazuje za samostatný Národ, jehoz síly a slabiny by samy o sobe rozebírala (zdá se, ze prednosti nám neuznává vubec zádné); Cechy hodnotí jen a jen ve vztahu k umelému státnímu útvaru zvanému Ceskoslovensko. Problém je tedy v tom, ze ceskou historii rozebírá v podstate POZPÁTKU - zacíná Ceskoslovenskem a pak pátrá zpetne potom, co to bylo s Cechy v neporádku, ze tenhle umelý mnohonárodnostní stát [o který, jak sama ríká, nebýt Masaryka, ani neusilovali] nejen neudrzeli pohromade, ale dokonce prý sami rozbili.
Celý její prístup mi pripadá zvlástne úredne byrokratický - jako kdyby organizace lidské spolecnosti opravdu zacínala Státem a Vládou, zatímco vnitrní síly, stmelující spolecnost dávno predtím nez nejaký Stát a Vláda vubec vzniknou, budto nechápe vubec nebo - v prípade, ze zrovna nepodporují ten stát, který byl lidem pridelený - vnímá jako negativní a podvratné.
Kdyz to reknu natvrdo, autorka zrejme nerozumí vzniku Vlády a Státu! Anebo - to je mozná pravde blíz - dokáze (snad) pochopit vznik Anglie ci Spojených státu, ale uz ne to, ze jiné státy, aby dávaly smysl, musí také vzniknout zezdola, spolecenskými procesy, které jim predcházejí, ne být seshora lidem úredne pridelené.

Nastestí Anglicané nemají pouze koloniální tradici myslení, kterou se kniha zrejme vyznacuje, ale také i bohatou a starou tradici liberalismu, tj. durazu na samostatnost a sobestacnost prirozeného spolecenství, vytváreného a udrzovaného dohromady prímou lidskou spoluprací a nazývaného Spolecnost, a pouze dohodovou a pomocnou roli Vlády. Takovýmito myslenkami, které vetsinou nevycházejí z myslenkové dílny profesoru, ale bojovníku za svobodu, se pojdme radeji zabývat, abychom postavili ceskou historii zpátky z hlavy na nohy.

Jako príklad uvedu myslenku Anglicana, který se vydal do Ameriky a sehrál obrovskou roli pri zalození Spojených státu:

"Spolecnost v jakémkoliv stavu je pozehnáním, ale Vláda, i ve svém nejlepsím stavu, je jen nutné zlo".

Tom Paine

Z toho pochopitelne vyplývá, ze role Vlády, jako kazdého zla, má být co nejmensí (jak i Paine ve své knize Zdravý rozum, ze které cituji, o pár rádku pozdeji píse). K tomu lze dodat jedine to, ze podmínkou a prícinou malé role Vlády je maximálne sobestacný a zdravý chod Spolecnosti, dnes by se reklo "obcanská spolecnost".

Protoze cítím, jako Cech, exulant a Cechoamerican, ze tudy vede správná cesta k pochopení ceských národních problému, uvedu pár myslenek jako úvod k jinému pohledu na ceské dejiny nez je ten, který nabízí autorka knihy.

Prirozený a zdravý mechanismus, který vede ke vzniku Státu, je takovýto: prirozená lidská tendence ke spolupráci se stává tmelem spojujícím urcitou konkrétní skupinu lidí. Ta skupina nemusí být vázána na jedno urcité místo na zemekouli, muze být potulná a kocující. Pokud mezi nimi existují podmínky základní rovnosti a rovnosti prílezitostí, je mozno je videt jako "obcanskou spolecnost".

Je dulezité si uvedomit, ze onu rovnost mezi nimi nemusí zajistovat nejaká Vláda, ale i neco jiného, jako je treba morálka a nábozenství. (Zidé nebo Puritáni, kterí byli prvními evropskými pristehovalci do Ameriky, jsou dobrými príklady.) Jednou z mozných variant, která prispívá k jejich stmelení, je spolecný jazyk, ale myslím si, ze je poctivé ríci, ze bez neceho dalsího - jako je ta morálka nebo nábozenství - jazyk sám o sobe nestací.

Pokud je ta skupina velká a dobre stmelená, vzniká Národ. Dobrým prirovnáním k tomu, co je Národ, je zmrzlina - ta sestává z mlécného a cukrového základu, který není sám o sobe prílis zajímavý; to, co zmrzline dodává zajímavost, je príchut - vanilková, jahodová, cokoládová, atd... Zrovna tak, základem Národa je obcanská spolecnost; to, co jej dále definuje, je nejaký faktor navíc - spolecný jazyk, zvyky, tradice, morálka, kultura, nábozenství. Co je to tedy Národ? Nic jiného nez "prenosná obcanská spolecnost s urcitou príchutí navíc".

Protoze nic na svete není dokonalé, prirozená rovnost lidí a tím i spolupráce mezi nimi se zacne casem rozpadat. V tu chvíli si lidé uvedomí - nyní máme dalsí spolecný zájem a tím je zabránit úpadku nasí spolecnosti. Z toho duvodu si ustaví Vládu. Pokud se Národ ci jeho cást usadí na jednom míste, autorita jeho Vlády, budto díky prírodním okolnostem (ostrov, pevnina) nebo stykum s jinými spolecenstvími ci nárazy na ne, je casem omezena na konkrétní území, urcitou "parcelu" na zemekouli, a vznikne Stát.

Vyzbrojeni temito myslenkami, podívejme se blíze na ceskou historii a to, co o ní píse autorka knihy.

Kdyz zacneme mlzným dávnovekem, a uz bájeslovným (praotec Cech) ci vedeckým (mezi ruznými slovanskými kmeny nakonec Cesi prevládli a dali celému spolecenství svuj název), dá se ríci, ze puvodní Ceský národní stát nejakým takovým, priblizne správným zpusobem, vznikl.

Byl to Karel IV., který mel ten nápad do nej zacít stehovat Nemce, a uz tam vlastne doslo k obrácení rolí Spolecnosti a Vlády. Místo, aby Vláda byla dítkem Spolecnosti, zacala se stávat jejím tatíckem, zacala se snazit ji násilne, seshora vytváret. Husitství s jeho neúctou k církevním a svetským autoritám je také mozno videt jako reakci na toto obrácení rolí, návrat - doslova a do písmene - k "obcanské spolecnosti". Husitství bylo ranou predzvestí protestantismu, který potom ovládl i autorcinu rodnou (?) Anglii a polozil - skrze Poutníky - i základ k evropskému osidlování Ameriky. Byla to práve protestantská nezávislost, samostatnost, morálka a nábozenství - a temito hodnotami udrzovaná "obcanská spolecnost" - která logicky vedla az ke vzniku Spojených státu. Proto není prehnané ríci, ze od Jana Husa vede prímá myslenková linie k Thomasu Jeffersonovi, zatímco od Karla IV. nevede zádná linie nikam...

Az uz s tímhle razantním názorem ctenár souhlasí nebo ne, prostý pohled na svet ukazuje, ze autorcino tvrzení, ze "husitství bylo nábozenským, ne národním hnutím," je odtrzené od zivota. Nábozenství, jakozto spojující element nejakého spolecenství, kdyz je k tomu jeste navíc výrazné a ojedinelé, samozrejme JE národotvorným prvkem. Nebo to snad nebylo nábozenství, které vyvedlo Zidy z Egypta a ucinilo je Národem?

Není tezké videt, ze pocátkem 15. století Cesi hledali novou identitu - tentokrát v nábozenství. (To, ze Jan Hus provedl významné úpravy ceského pravopisu, kázal v cestine, a byl zvolen rektorem prazské univerzity poté, co Václav IV. Dekretem kutnohorským znevýhodnil cizince, je jenom dalsím dokladem probíhající snahy o stmelení národního spolecenství na pevnejsím, nez pouze jazykovém základe - na nábozenském základe.) Znova je zde dobré uvést Zidy jako dobrý príklad spolecenství fungujícího zezdola, ne seshora - a to práve díky nábozenství. Husitství se dá videt jako snaha o vytvorení podobne silného národního spolecenství, a to také v první rade na nábozenském základe, az v druhé rade na jazykovém základe.

Kdyz to reknu, jak to cítím, myslím, ze na pocátku 15. století jsme stáli na prahu moznosti stát se skutecným Národem, tj. pravé obcanské spolecnosti, udrzované dohromady v první rade nábozenstvím, v druhé rade jazykem, a nezajímající se prílis o to, co si o ní myslí druhé národy. Známkou pravého národa totiz není snaha být prijat do nejakého mezinárodního klubu (NATO, Evropská unie...) a tím být jaksi "potvrzen" jako národ, ale práve naopak: nezájem o názory druhých národu, protoze "my jsme si základní otázky lidské existence vyresili po svém".

Tahle moznost nebyla promarnena porázkou polních vojsk Jednotou panskou v bitve u Lipan, protoze síla nábozenství nakonec je v myslenkách, ne v ozbrojeném boji, ale az tím, ze Cesi svoji rodící se unikátnost nezavrsili logickým krokem - zvolením nového krále, který by ve vzniklé ceské svéráznosti pokracoval.

Místo toho, Cesi po 2-letém preslapování zavolali zpátky Zikmunda, a tím ustavili nebezpecný precedent, to, ze jejich spolecenství je udrzováno pohromade seshora Vládou, místo toho, aby bylo udrzováno pohromade zezdola obcanskou spolecností. Vzhledem ke vsemu recenému tedy soudím, ze ceským problémem není vypjatý "nacionalismus," jak tvrdí autorka, ale neco jiného - to, ze my práve nejsme porádný národ, ale protoze bychom jim rádi byli a nevíme, jak na to, máme tendenci spoléhat na Vládu, ze ona ten národ - prípadne tvrdými a autoritativními opatreními - nejak jako seshora vytvorí.

Tenhle problém se s námi táhne dodnes, vcetne soucasné Ceské republiky. Jako do ocí bijící doklad toho, ze není nijak od veci preskocit 600 let ceské historie, stací uvést príklad, pro který clovek nemusí chodit do zaprásených archivu a ucit se cizí jazyk, jako to udelala autorka, stací se projít po New Yorku a podívat se, co se stalo s Ceskou národní budovou: Národní Budova, která jeste pred 8 lety byla majetkem obcanské, neziskové organizace, presla hladce do rukou ceské vlády za $1, na základe vseobecného konsensu, ze v ceském prípade jedine Vláda muze drzet Národ dohromady. To, co se pred 6 stoletími snazil Jan Hus zmenit a obrátit pomer Spolecnosti a Vlády, se nezmenilo, ale naopak zakorenilo - a kdyz pro to hledám pravý výraz, není to ani tak "nacionalismus," ale spís neco jako "governalismus" [treba mi ctenár pomuze], pokroucená a popletená predstava, ze vec prírodní a prirozená, jménem Národ, vzniká seshora díky veci umelé, jménem Vláda.

Je mozné, ze v Ceskoslovensku Cesi tuhle predstavu tvrde uplatnovali, ale videl bych to spís jako zoufalou snahu obstát v konkurenci s druhými národy, se kterými byli hozeni do spolecného pytle rozhodnutím vítezu v I. svetové válce, a nejak ten Národ, aspon opozdene, v tezkých podmínkách, seshora dobudovat, dohonit to, co propásli; rozhodne ne jako logický výsledek úspesného národne-stmelovacího procesu, který probíhal po staletí predtím, a tudíz by se dal nazvat pravý "nacionalismus". Rozloucím se s touhle "recenzí recenze" poukazem na to, ze mnohem zajímavejsí nez se zabývat tím, jak se Cesi zhostili své role ve státe, který jim byl tak trochu "koloniálne pridelený," je premýslet o tom, co mají delat dneska, kdyz uz mají konecne po staletích zase svuj vlastní národní stát - byt k nemu prisli zase doslova seshora, rozhodnutím vsemozných vlád, vsech z nich [kdyz pocítáme Slováky v roce 1992] cizích. At me treba prirovnávají k Palackému, údajne zkreslujícímu ceské dejiny, ale myslím si, ze klícovým bodem ceských dejin skutecne bylo husitství. Nemusíme je uplatnovat doslovne, ale myslím si, ze pohodlne muzeme a meli bychom nové "cesství" zalozit na amerických ideálech, dovezených do této zeme vlastne z Anglie - tím spíse, ze koreny techto ideálu sahají zpátky do Cech 15. století...

Ano, Spolecnost je starsí nez Vláda a Vláda je jenom "nutné zlo," které se má starat o zdravý chod Spolecnosti, tj. starat se o to, aby sama nebyla potreba. Dokud nebudeme tuto pravdu uplatnovat v ceském národním zivote, Ceská republika bude vzdycky jako panácek na tenouckých nozickách a s pretízenou hlavickou; kdyz ji uplatníme, bude jako pyramida, jejíz sirokou celosvetovou základnou bude Národ, uzsí a lehkou právní nadstavbou Stát, a Vláda bude jenom neco jako tresnicka na dorte, kterou má kazdý chut vydloubnout a sníst - zejména deti - ale v podstate je ze vseho nejméne dulezitá. Rolí Vlády bude jenom starat se o stabilitu téhle konstrukce, nic víc. Klícový bod k téhle obrátce máme pohodlne po ruce: je jím Národní Budova v New Yorku. Az se vrátí - s podporou ceské vlády - do rukou krajanu, prestane být Ceská republika jenom pouhým pohrobkem Ceskoslovenska, zbytkovým útvarem vzniklým 75 let trvajícím delením Rakousko-Uherska, pouhým "státem naplneným Cechy," protoze vsechny ostatní národy byly budto odsunuty, odkrojeny nebo samy odesly, a stane se z ní vpravde Ceský Národní Stát.

pro podrobnejsí anglickou verzi techto úvah si napiste o casopis Astorian jeho redaktorovi Pavlu Vancurovi - pvancura@nyc.rr.com .

(Edited by Josef Schrabal)

BACK to main menu