— 128 —

az pò pas do strie snèhové zapadl, ze stèzi ven se
dostal. Vsak vzpominka na drahé dite byla vzpru-
iinou, kterà ho pudila, aby znovu cesty hledal.

Mamè.

Okoli kfizem kfàzem prosel, ale cesty nenasel.
Bez dechu a na smrf unaven k vozu se navràtil .^ .

«Taticku, co jsi mne opustil?" z vozu nan
mdlym hlasem zavolala Dornicka, jez pfed chvili
ze spànku procitla.

«Neboj se, dèvusko zlatà, jiz tebe ani na
krok neopustim!"

«Zùstan, taticku! Bylo mi tak blaze ve snu.
Ruky mi podej, af s tebou své blaho sdèh'm. —
Snilo se mi o Vàcslavovi. — Vid, taticku, ze se
s nim brzy sejdu?"

aSejdeme se s nim vsickni co nevidèt! —
Tenf na vècnosti. A nàs od ni jen krok jedin^
dèli------------"

V tom konik klesl k zemi, a vrstva snèhovà
ho skoro eelého zakryla .. .

Zaricel bolestnè . . .   Mamè ho faràf k po-

vstàni pobizel.-----------V race svoje pojav néz-

nou stydnouci racku Dorniccinu, ve zrak se ji
zahledél mdly, hasnouei, v nèmi vani peruti andèla
smrti jiz jiz bylo zriti... A ona, jestè jakoby
ve snu zfela, s ùsmèvem a hlasem mdlym za-
septala: „Taticku, taticku, vsickni se tamo se-
jdeme ... Ó Vàcslave mùj!"

A s nebe bez ustàm' padal snih v tèzkych
vlockàch ...

---------o-tSi-o---------